Jako čtrnáctiletá holka jsem na hodiny tělocviku jako jediná nosila černé conversky, které tou dobou mnoho mých kamarádek neznalo. Pokaždé, když jsem v ušmudlaných teniskách vstoupila do tělocvičny, ozýval se tichý chichot a drzé narážky. O necelé dva roky později jsem nepotkala snad nikoho, kdo by je nenosil. Staly se módním hitem.

Proč to tak je? Opravdu si každý řekl, že tyhle úžasné plátěné kecky jsou známkou té správné image? Nebo že by vyjadřovalo jejich nošení nějaký názor? Sama jsem si s tím lámala hlavu, až jsem to nakonec vzdala. Po zhlédnutí dokumentu The Greatest Movie Ever Sold (2011) mi to docvaklo!

Morgan Spurlock útočí
Morgan Spurlock je člověkem téměř hyperaktivním, který svoji profesi zasvětil natáčení dokumentů o protřelé zemi jménem USA. Začal u stravovacích návyků, pokračoval Usámou Bin Ládinem a prozatím svou pouť zakončil u tématu reklamy. Svůj poslední dokument postavil na honbě za reklamními agenturami, které se jakýmkoli způsobem snaží svůj produkt vmačkat do médií, a to za jakoukoli cenu. Vezměme si příklad mých conversek. Pokud vám podobně jako v The Greatest Movie Ever Sold budou každou chvíli a pořád dokolečka pouštět záznamy reklamy o oblíbené limonádě, je velmi pravděpodobné, že na ni dostanete chuť. Jestliže uvidíte aspoň jednou za den v televizi nebo na ulici reklamu na conversky, zřejmě je taky budete chtít nosit. Jedná se o prostý princip toho, jak zákazníka zlákat na daný produkt.

Můžu si ale říct, že lidé nejsou nuceni k tomu, aby si koupili tenisky se sloganem „all stars“. Prostě je chtěli, je to princip módních trendů, který funguje od nepaměti. Problém ale tkví úplně někde jinde, totiž všude kolem nás. Stačí se podívat na pár filmů a řeknete si, když je má Will Smith (a že mu to v nich opravdu sekne), můžu je nosit i já! V televizi na mě pro změnu útočí s nízkými úroky a účinnými léky na podporu mužské potence, na ulici to jsou uměle se usmívající dámy s obličejem přemáznutým ve Photoshopu. Ne že bych toužila hned po zhlédnutí reklamy zaskočit do banky půjčit si peníze, ale jistý vliv to má.

Jsme tedy to, co si myslíme, že jsme? Opravdu je naše oblečení, styl života a koníčky výslednicí toho, co jsme si vždy přáli? Dnes, v době sociálních sítí, kde každý den vidíme nevídané, je to docela odvážný výrok. Kdyby mě nic neovlivňovalo, tak bych svoji proužkatou sukni asi těžko nosila. Nebo ne? Tato problematika stojí za přemýšlení. Jsme součástí reklamy, nebo si svobodně volíme?

Neviditelná moc jako nový nepřítel
Michel Foucault, věhlasný psycholog a filozof, rozdělil moc na dva druhy – tu, co je zjevná (například vojenská hodnost, nadřízený v práci) a na moc, která je neviditelná (moc nižších vrstev). Za nebezpečnější pokládám tu neviditelnou, která dnes proniká do našich domácností a nedá se jí zbavit jen tak. Jediný způsob, jak se vyhnout tomuto vlivu, je podle Morgana Spurlocka prostý: jít spát.

Jeden příklad za všechny. V dokumentu se objevuje město Sao Paulo, které zakázalo jakýkoli druh reklamy, kdekoli. Důsledek byl neuvěřitelný. Lidé to uvítali, rozšířily se plochy pro street art a zeleň. Obchodníci přestali investovat do reklamy a peníze použili na zdokonalení svých produktů a služeb. Snaží se zákazníka přilákat tou nejlepší kvalitou. Z toho plyne prostý fakt. Do reklam se dnes investuje obrovské množství peněz, které by mohlo posloužit na zdokonalení zboží jako je například oblečení, potraviny či elektronika. Ale kdo by dnes chtěl tvrdě pracovat, když je lehčí stvořit dokonalou reklamu, která ohromí masy lidí sedících doma, přímo u televizní obrazovky?