Veronika je holka jako každá jiná. Jako vy. Jako já. Tedy spíš byla. Stačil jediný den, jediný okamžik a její život se převrátil vzhůru nohama. A pro obyčejnou mladou slečnu se psychiatrická léčebna stala zničehonic druhým domovem. Uzdravují v léčebnách pacienty s psychickými potížemi, nebo je spíše vytvářejí? A jak snadno se takovým pacientem můžete stát vy sami? Není to celé tak trochu absurdní? Možná, že zbláznit se může být za určitých okolností jediná možnost, jak zůstat normální.

Jak vnímáš své dětství a pubertu? Považovala ses za normální holku, nebo tě v té době trápily nějaké psychické potíže?
Vzpomínky na dětství mám velmi pěkné. Ráda se k nim denně vracím. Se sestrou, bratrem – dvojčetem a dalšími kamarády z ulice jsme hráli stopzem, vybíjenou, na honěnou, na schovávanou. K večeru na nás rodiče křičeli z okna a nedokázali nás dostat ani na oběd. Byla jsem šťastná. Když jsem nastoupila na druhý stupeň, začalo šikanování kvůli mé tmavší pokožce, většímu nosu a oblečení. Neměli jsme dost peněz. Tehdy začaly ranní bolesti břicha před školou. V pubertě jsem si začínala uvědomovat, že žiju v rodině plné zákazů, že nejsem jako ostatní. Vyrůstala jsem v rodině jehovistů, což znamenalo, že jsem v životě neslavila Vánoce, narozeniny, svátek, silvestr atd. Začala jsem se proti tomu bouřit a začaly typické „puberťácké“ útěky z domova, pochybné party, flákání školy, zkoušení alkoholu, drog, hádky s rodiči. Až na tu víru jsem se cítila dobře a neměla jsem žádné psychické problémy.

Vím, že se k tomu nechceš příliš vracet, ale jsi schopná jen ve stručnosti říct, co tě vlastně potkalo?
V létě, když mi bylo třináct, nastal v mém životě velký zlom. Večer okolo deváté hodiny jsem se jako obvykle vracela domů z města. Stalo se to, o čem jsem si myslela, že se mi nikdy stát nemůže. Byla jsem znásilněna. Sice to byl muž z našeho sídliště, ale znala jsem ho maximálně od vidění. On mě zřejmě znal dobře. Tehdy jsem měla pocit, že to byl trest za všechny moje činy, které jsem kdy provedla. Za to, že jsem se chovala jako nejhorší holka, která může existovat. Že jsem ničila život svým rodičům a zároveň i sobě. Můžu si za to sama, byl to můj trest. Možná jsem se právě všem znechutila. Znechutila jsem se i sama sobě. Byla jsem hnusná a odporná. Po tomhle zlomu se můj život obrátil úplně naruby.

Jsou to hodně intimní a bolavé vzpomínky, ale dokážeš popsat, jak probíhal následný výslech na policii? Měli pro tebe pochopení?
Podrobnosti uvádět nechci, ale tam, kde se to večer stalo, mě v pět hodin ráno našla policie. A do sedmi do večera jsem byla na policii, aniž bych se mohla převléct z toho špinavého oblečení, aniž bych ze sebe mohla smýt tu špínu, všude jsem cítila jeho doteky, jeho hnusnou voňavku. Dokonce mi nenabídli ani jedinou skleničku vody. Všechno chtěli vědět do detailů, i když viděli, že už nezvládám mluvit. Nebyla tam ani jedna žena. Samí muži v místnosti. Přede mnou kamera, která mě nahrávala. Otázky typu: Proč jsi teď pohnula rukou? A proč máš překřížené nohy? Ten den mě samozřejmě poslali na gynekologické vyšetření. Pro holku, které bylo takto ublíženo, nemůže být nic horšího, než být u gynekologa, a nad ní stojí máma, policajti a lékař. Hnus. Policie mi řekla, že je to moje vina, že nemám chodit domů tak pozdě a že se už maluju. „Vyšetřování“ trvalo asi rok. Nakonec to uzavřeli s tím, že není dostatek důkazů, a upustili od toho. Tímto určitě nechci holky odrazovat od toho, aby to oznámily policii! Ne všude na světě se policie chová stejně. Dokonce jsem četla víc článků, že jim policie pomohla najít pachatele. Možná jsem jenom já narazila na hrozné vyšetřovatele.

Co všechno se od té doby v tvém životě změnilo a co bylo hlavní příčinou, že ses dostala poprvé na psychiatrii?
V podstatě jsem přetrhala jakékoliv kontakty s okolním světem. Zrušila jsem si Facebook, vypnula mobil a tak jsem „fungovala“ dost dlouho. Mívala jsem flashbacky, všeho jsem se bála, nedokázala jsem spát kvůli nočním můrám z toho dne. Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy. Nikam jsem nechodila, ničemu jsem se nevěnovala, přestala jsem chodit do školy. Moje tělo se mi hnusilo natolik, že jsem si častokrát ve sprše dřela kůži v domnění, že tak tu špínu ze sebe smyju. Začalo sebepoškozování. Neviděla jsem žádný smysl a žádný důvod žít. Vzala jsem si tablety na vysoký tlak a zapila je alkoholem. Myslela jsem si, že umřu. Když se na to dívám zpětně, asi to byla spíš demonstrativní sebevražda, jakých je většina. Ale byla jsem tak zoufalá, že jsem byla ochotna zemřít, kdyby mi nikdo nepodal pomocnou ruku. Skončila jsem na jipce a později u psychiatričky. „Budeš hospitalizovaná na psychiatrii. Mámo, tady to podepište.“ To byla slova psychiatričky před mou hospitalizací. Byl to pro mě šok. Nikdy jsem si nemyslela, že takhle dopadnu.

Jak zní v současnosti tvoje diagnóza a jaké máš prognózy do budoucna?
Momentálně se léčím s depresí, panickou poruchou, agorafobií a alkoholismem. Užívám antidepresiva, léky na úzkost a spánek. Léčila jsem se ze závislosti na benzodiazepinech a alkoholu. Skončila jsem na protialkoholním. A plně si uvědomuju, že až do konce života budu abstinovat, pokud nechci opět skončit tam, kde naposledy.

Jaký byl přístup lékařů a sestřiček? Nutili tě jíst léky, nebo jsi o sobě mohla rozhodovat sama? Byl možný nějaký dialog s lékaři?
Při první hospitalizaci byl přístup lékařů hrozný. Za celý měsíc jsem mluvila s lékařem jen jednou. Nebyly tam žádné terapie, kromě ranní komunity. Jakákoliv komunikace mezi pacientem a personálem byla skoro nemožná. Jediná komunikace proběhla v době vizity formou: „Jak se dnes máte?“ „Zle.“ „Navýšit léky.“ Při druhé a třetí hospitalizaci to bylo o 180 stupňů lepší. Nevím, jestli to bylo výměnou personálu, ale to už nezjistím. Sestřičky se v průběhu dne bavily s pacienty, lékaři se zajímali o stížnosti a potřeby pacientů, zavedli různé terapie. Je pravda, že jsme museli brát léky, ale bez toho to na psychiatrii asi nejde. Léky bral každý podle toho, jak je potřeboval. Brali jsme je před sestřičkou, po spolknutí jsme museli otevřít ústa a oni zkontrolovali, jestli je nemáme skryté někde pod jazykem. Když u někoho zjistili, že je nebere, tak mu je začali drtit do vody.

Na psychiatrii ses několikrát vrátila. Co ti nejvíc pomohlo a co ti naopak přinášelo pocity beznaděje?
Na psychiatrii – na oddělení pro adolescenty – jsem byla třikrát. Plus jednou v protialkoholní léčebně. Vracela jsem se tam hlavně kvůli své hlouposti. Podruhé jsem tam byla kvůli tomu, že jsem se opět neudržela a začala jsem to tentokrát řešit tabletkami a alkoholem. Brala jsem nadměrné množství Xanaxu, Lexaurinu, Neurolu, abych necítila úzkost a abych celé dny prospala, abych necítila bolest. Vznikala tolerance a já jsem skončila s dávkou i patnácti tablet denně, které jsem zapíjela alkoholem. Potřetí jsem se, dá se říct, zrecidivovala a opět jsem se vrátila k lékům a alkoholu, skončila jsem na detoxikaci a odtamtud mě rovnou poslali do léčebny. Při léčbě mi hodně pomáhali blízcí, kteří mě navštěvovali a dávali mi pocit, že nejsem tak zbytečná, jak si myslím. Taktéž mi hodně pomáhaly rozhovory s terapeutkou. Největší pocity beznaděje jsem zažila na protialkoholním léčení, kde jsem byla daleko od rodiny i kamarádů a nebyli tam ani žádní pacienti v mém věku, ale o hodně starší.

Jak by sis představovala, že by měla léčba probíhat, aby pro tebe byla co nejpříjemnější a co nejúčinnější?
Myslím, že kdyby zavedli vycházky i někam jinam, než jen do parku, a povolili mobily, tak bych byla celkem spokojená. Mně i ostatním dost vadil vzduch na oddělení. Na oknech nebyly mříže, ale byly přibité, tím pádem se tam nedalo vyvětrat. Přes léto se tam nedalo ani spát. Mohli to vymyslet jinak. Samozřejmě by se dalo vytknout víc věcí. Důležité je, aby se tam člověk necítil jako ve vězení za trest a aby tam měl nějaký režim, který je při léčbě depresí, schizofrenie a podobně dost důležitý.

Měla jsi pocit, že jsi v léčebně jediná „normální“ a děsili tě ostatní pacienti, nebo jsi v nich našla přátelé?
Bláznů běhá po světě hodně. Na psychiatrii se neléčí blázni, ale lidi s duševními onemocněními. Určit, kdo je dnes normální a kdo nenormální, je těžké. V podstatě je každý člověk v jistém smyslu tak trochu blázen. Bylo tam sice pár zvláštních jedinců, ale o hodně víc převládali lidé, kteří tam byli kvůli tomu, že se nedokázali vypořádat s některými životními situacemi. Našla jsem si tam mnoho přátel, kteří mi během hospitalizace velmi pomáhali. Takoví lidé dokáží dost často člověka pochopit o hodně víc než nějací doktoři nebo rodina. Musím zmínit jeden „vážnější“ případ. Myslel si, že si ho Bůh vybral, aby zachránil celý svět. A jak? Jednoduše musí co nejvíc trpět a čím víc trpí, tím lépe se mají ostatní. A je prý dobře, když ho nenávidíme, protože i Ježíše nenáviděli, a proto zachránil celý svět. A až bude správný čas a Bůh mu dá znamení, tak vycestuje na opuštěnou poušť, kde ho sám Ježíš Kristus ukřižuje. I na banální otázku „Kolik ti je let?“ odpovídal nekonečnými přednáškami o tom, jak zachrání celý svět. I od otázky „Jak se jmenuješ?“ přešel k „Musím na sebe brát co nejvíc utrpení, aby bylo lidem líp a líp.“. Tak snad se ještě nedal ukřižovat.

Zažila jsi v léčebně nějaké opravdu kruté zacházení nebo jsi byla jeho svědkem? Co třeba používání klecových lůžek?
Bohužel jsem byla svědkem krutého zacházení. Jeden Rom, kterému bylo okolo devatenácti let, a byl mentálně postižený, napadl sestřičku, protože ho nechtěla pustit osprchovat, přestože se sprchoval i desetkrát denně. Chytil ji za ruce a odstrčil ji. Nic se jí nestalo, ale hned přiběhli ošetřovatelé a zavřeli ho do klece. Nechali ho tam celý den a celou noc. Ten křik z pokoje, kde byla klec, nezapomenu. Také se v psychiatrii dost často využívá elektrokonvulzivní léčba (elektrošoky). Hodně lidem to pomohlo – až na ty vedlejší účinky, které jsou dost silné.

Je něco, na co jsem se tě neptala, ale přesto máš pocit, že by to mělo zaznít?
Ráda bych řekla, že mi denní terapie, komunity a podpora ze strany ostatních pacientů ukázaly v životě světlo a směr, kterým mám jít. Člověk, který má depresi a úzkosti, je blázen? Protože se rozhodl léčit se na psychiatrii? Nebo je to normální člověk, kterému se v životě přihodilo něco, co neunesl, a rozhodl se s tím bojovat místo toho, aby seděl doma a litoval se, jaký je chudák a že mu už nic nepomůže? Já osobně prohlašuju, že duševní choroba je to samé jako chřipka. Je to taky nemoc a je třeba ji léčit. Není hanba, že se člověk léčí na psychiatrii. Koneckonců všechny nemoci se většinou odvíjí od psychiky. Nemlčte a mluvte o svých problémech, jinak se váš stav nezlepší. ∞