Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Ruku na srdce a jazyk za zuby: lžeme všichni. Většinou to prostě odbudeme vyhýbavým: „No, dobrý to bylo docela.“ Dokonce se najdou takoví kámoši, kteří ze sebe dostanou: „Super! Fakt výborný!“ a přesvědčivostí výrazu ve tváři si koledují o Oscara v kategorii herec v dočasně hlavní roli. Jen mizivé procento zděšených účastníků takových tragikomedií se skutečně odhodlá k vyplivnutí kruté pravdy: „Hele, upřímně? Stálo to za *****! Ale to neva. Nezajdem na pivo?“

Není nutné dokládat statistiku oblíbenosti kamarádů podle volby jedné z výše zmíněných tří možných reakcí v modelové situaci. Upřímní kritici nebývají příliš v oblibě. Chceme být klamáni. Po americkém způsobu jsme si zvykli zdvořile se na sebe usmívat, plácat se po zádech a nešetřit slovy chvály, ačkoli nám hlavou blikají výrazy naprosto opačného významu. Jako by nám vlastně nezáleželo na dopadu našich slov, jako bychom jen automaticky dělali a říkali, co se od nás čeká. Jenže co se od nás vlastně čeká? A chceme být opravdu klamáni?

Shovívavost není schovávaná
Osobně se snažím obklopovat lidmi, kteří se nebojí poukázat na nedostatky mých počinů, často podrobně rozebíráme jednotlivé chyby nebo nedokonalosti. O to více si pak cením jejich pochval, protože si mohu být jistá jejich opravdovostí a silou. Ne každý ale kritiku snese. Neúspěch může někoho semlít natolik, že ho od další činnosti v oboru naprosto a navždy odradí. Zvolený typ reakce by tedy měl být vybírán pečlivě, citlivě a se zvláštním důrazem na formulaci a načasování. Ochotník po první premiéře svého života by si měl zasloužit přece jen jistou míru shovívavosti oproti profesionálnímu herci při devadesáté repríze.

A co se od nás čeká? Obecně vzato nic. V konkrétních případech pak záleží na výchově jednotlivce a na formování jeho osobnosti a světonázoru během života. Slýcháte-li od dětství jen výtky a poukazování na chyby, nebudou se vám asi slova chvály hledat snadno ani pro druhé. Možnost volby způsobu vyjádření má ale každý. Uveďme si hypotetický příklad plnoštíhlé dívky, která sice ve škole trpí šikanou a v zrcadle vidí jasné důvody, nicméně její nejbližší ji ujišťují, že je vše v pořádku. Anebo pokud odmalička zaznamenáváte nadšenou reakci na darovaný předmět, o němž se po uplynutí určité lhůty dozvíte, že se obdarovanému vlastně vůbec nelíbí, vzniká pravděpodobnost dvojího možného formování. Buď budete i tento vzorec milosrdné, avšak dočasné lži následovat, nebo se proti němu vyhraníte a naopak se rozhodnete pro tvrdé, ale čisté valouny pravdy.

Operace pravda
Jestliže nechceme někoho blízkého svou dobře míněnou upřímností ranit, ale slova křivé chvály nám přes rty prostě nejdou, zbývá jediná možnost. Nevyvíjí-li dotyčná osoba přímý nátlak, je lepší se prostě jakéhokoli komentáře zdržet. Časem emoce na obou stranách ovadnou a otevře se útulný prostor pro konstruktivní nápady se společnou motivací na zlepšení. Slovy se někdy plýtvá, ne každý je schopen jimi vyjádřit své myšlenky srozumitelně, a proto by se jich mělo užívat s velkou obezřetností. Jako ostře nabroušeného nože. Rána ošklivým slovem, urážkou nebo lží se totiž hojí dlouho. A někdy si ani neuvědomíme, že se chystáme tít do živého.