Blondýna s modrýma, charisma, čili paprička na prsu pálí v očích. Kontroluje černou sukni, jestli coveruje silonový rozkrok.

Černé podkolenky, lhostejně světlé rty bez rtěnky, rovnátka. Obsedantně šeptá kámošce „kámo, tohle, kámo, tamto,“ sugestivní grimasy jako ze štrýtu. Dá jí ochutnat své červené víno a usrkne z jejího bílého. „Tohle je lepší,“ pokývá uznale hlavou na to bílé. Rozkošně, přiměřeně nešťastně kouká z nesprávné strany barikády. Kámoška brzy půlku vypitou a ona furt nic. Všimne si mě. Píšu na rozkroku, houpaje se na židli, přirážím. Připadám si bohatší, než kdybych vydělával. Nad nimi na čtyřech kusech plechu vyšitý nápis BEZ TEBE NEJSEM NIC. Před chvílí jsem ji cítil, byl, ale zase se stahuju do statusu. Problém flow je, že se vzápětí, až opadne vzepětí, stává minulostí. Musíš setřást vědomí toho mezi námi, zdánlivě vydobyté statky, které se jinak stanou stalky. Musíš znova vstoupit do stejné řeky reality, zmatku, směsi, zjednat pořádek, zřeknout se flow úžasu now, wow, oh.

Nemusíš udělat nic a nestane se nic. Objednávám blondýně dvojku bílého. „Já jsem si všiml, že ti to nechutná,“ vysvětluju, když jí Martin se slovy, „to je od tamtoho pána,“ pokládá sklínku na stůl. Buší mi srdce. „Děkuju,“ červená se. Co teď? Upozornil jsem na sebe a teď už se na ni nemůžu bezelstně dívat. Stydím se, víno byla lest, jak ji získat, svést, ale to bych nesměl psát. Červené teď stojí mezi dvěma bílými, síly srovnány. Špatně si vybrala a já jsem to napravil. Teď ještě tomu činu dát smysl. Vymyslet alibi pro svou kompulzi. Zápletku. Vybrat zisk ze své investice. Nebo ho aspoň zjistit. Jestli je. Tak to funguje, ne?

Je těžké režírovat a hrát, když zároveň píšu scénář. Už se na mě ve víru konverzace zapomnělo. Ani to bílé jí nevoní, moc ho nepije. Teď se napije. Znova. Má v sobě jih. Itálii. Když se v Česku řekne jih, myslí se Itálie. Jde o to, stát se vzpomínkou. Přítomnost musí být podložena vzpomínkou. Vzpomínka zhmotňuje přítomnost. Aby se dala obývat. Dát o sobě vědět a zase bezvýznamně, smířeně zmizet. Může to být teoreticky sympatické, ale taky symptomatické, moc schématické, ale lepší než nic. Všechno je lepší než nic, věřte mi. Záleží na vnitřním volání, vzácném zenu alibistické komunikace, kdy si připadáš zlý, ale jsi očišťován pohledem druhého. To je podstata vztahu, který se pak taky často zvrhne v pravý opak.

Na lyžák
Je fajn, být stínem, neodolat někomu, kdo tak září. Obsedantně, planetárně. Ona je Země a já Měsíc, vlk. Slunce je to, co to všechno umožňuje. Za oknem den hasne, tady září žárovky každodenního pokroku, procitu, překvapení. Případně se zhejtovat za ten svůj stud, studovat realitu a vynahrazovat si to tu na papíru, na papíru vědomí propiskou spokojen, spojen s tím, co je mezi tím, co obklopuje a vyplňuje, co potencuje. Život protancuje hmotou a ty jsi toho svědkem, tělem a zároveň máš tu čest, být tím životem, osudově rozdvojen do kolen a loktů, ale teď jeden, teď snad, jsitím, slet, sytím ženské. Čím jim být? Pozorností, vyklidněný Jim ukřižovaný na svém cock spiritu v americké noci? Nebo někdo, kdo překoná, nepodlehne lovné, serotoninové zavilosti, záplavě, která narazí na společenské zábrany a utvoří přehradu zmaru upřenou na pohled tak silně, až praskají kosti. Kašle krev, úplně ji pokašle.

„Jak se jmenuje to víno, co pije tvoje kámoška?“ ptám se blondýny, když z něj zase usrkne a tváří se, že jí pořád chutná víc. Asi jiná odrůda. „Klára,“ odpovídá její kámoška. „Aha. Ale já jsem se ptal, jak se jmenuje to víno.“ Přisednu a ptám se, jak se jmenuje blondýna. „Markéta? Andrea?“ nerozumím. „Adriana,“ opakuje. „Aha, promiň. Já jsem Adam,“ nepodám jí ruku. Chodí na zdrávku a nejede na lyžák, protože ji nebaví lyžování. „Tam by ses to právě naučila,“ říkám. „Já to umím, ale nebaví mě to,“ ona na to. Hm, zajímavé. Co za tím asi vězí? „Já jsem se na lyžování taky vykašlal. Ale bavilo mě to. Může to být nebezpečné, když to moc rozjedeš.“ „A když je moc lidí,“ vloží se Klára, „mě to baví, já jedu.“ Adriana je shy a cute, Klára trochu Hitler. „To červené je teda hnusné, jo?“ ptám se Adriany. „No, upřímně, my nejsme žádné znalkyně.“ „Jasně, buď hnusné, nebo v pohodě.“ „Chcete se napít?“ vyká mi. „Ne, v pohodě,“ nevyvracím jí to. Usměje se.

„Tak já vás nechám, mějte se krásně,“ loučím se příliš přeslušněle, což nereflektují. „My už stejně jdeme,“ odmávne něco v ajfounu Klára. Zůstane po nich to červené. „Zase mi píše ten čtrnáctiletý Radovan,“ stěžuje si holka v protějším rohu kámoškám. „Ten, co ti říkal, že mu ho máš vykouřit?“ jedna kámoška na to. „Jo, hrozná doba dneska. Prostě je mimo. Možná časem, až vyroste.“ „Co až vyroste?“ směje se druhá kámoška.

Teplá dlaň
Má přítele, ale vlastně je to jenom člověk, se kterým tráví čas. Třiatřicetiletý. „Já mám taky třicet tři.“ „Kristova léta.“ „Dobrý věk. Dvě trojky. Jako srdíčka,“ zasměju se a ona se na mě podívá jako na dítě a taky se usměje. Match. „Jsem Anička,“ podá mi teplou dlaň. Její stehno zdobí modřina. Má v lednu sukni. Bez punčoch. Když mluví, vysunuje rameno dopředu, jako by se chtěla přisunout. Podvědomě. Nebo já podvědomě. Podvodně do ní teču a ona do mě. Nebo jen básním? Scratch. Snažím se, bažím. Obnažím, oblažím? Nořím se do bažin bázlivě balivé flow, pábím. Kéž bych nemusel nic, jen plout prost pout, sout se s ní, sesunout, usnout. Vzrušuje mě povrchnost, cizota, viklání, jak se do ní vkláním, propast trapnosti, závrať návratu v prostoru. Ale v čase? Poprvé jsem ji viděl ve vodě, pod vodou plavat v bazénu. Zrovna jsem doplaval, protahoval se při pohledu na ni s vyplavenými endorfiny. Plavala prsa. „Přítel mě učí kraul.“ „Já plavu jenom kraul. Je to svobodnější.“

Kope do stran, odkopává mě a zase vtahuje dovnitř, do sebe, do tmy, ve které není nic vidět, ale všechno vědět. „Ty chodíš plavat,“ oslovil jsem ji. „Chodím,“ usmála se. „Vždycky v pondělí?“ „Vlastně každý den.“ „Klidně bych mohl být ve vězení. Akorát by tam musel být bazén. Každý den si hodinu pořádně zaplavat, pak bych mohl klidně celý den sedět.“ „To nevím, jestli někde mají. Můžeš to navrhnout.“ „Možná v Norsku.“ „V Rusku…“ „V Norsku.“ Ve spěšně-awkward experimentálně-seznamovací flow se někdy nedorozumíme, ale to je snad jedno. Možná přinese nic, možná překvapení, možná pousmání. Chodí běhat podél kanálu, ale teď je ještě studený vzduch. „Já tam jezdím na kole. Jezdíš na kole?“

„Já mám kolo z osmdesátých let,“ usmívá se omluvně, „nemá brzdy, ale občas s ním jedu do školy.“ „Jak se jmenuješ příjmením?“ „M. A ty?“ Šátrám do náprsní kapsy. Zvedá obočí. „Radši ti to ukážu.“ „Elchár? Můj přítel se jmenoval Elchára.“ „To je haluz. Co čteš?“ „Nějaký kluk v Paříži má potkat přítelkyni. Ale po čtyřiceti stránkách pořád nic.“ „Je to dlouhé, třeba ji ještě potká. Já čtu tohle,“ otevřu baťoh, „vidělas film Vicky Christina Barcelona?“ „Ne.“ „Tam hraje Javier Bardem. Znáš ho?“ „Ne.“ „V tom filmu se jmenuje právě Juan Antonio. Tu knížku napsal Juan Antonio Bardem. Tak jsem si říkal, jestli ho Woody Allen nepojmenoval podle něj. Znáš Woodyho Allena?“ „Jo. A pojmenoval?“ „Nevím. To vygugluju.“ „Kape ti to,“ ukáže seriózně, skoro direktivně na můj čerstvě vytažený čajový sáček.

„Díky za upozornění,“ spravím ho a zvednu šálek. „Popařil ses,“ pobaveně pohlédne na bundu, kterou jsem si polil. „Stalo se,“ usměju se bohorovně a ona nevěřícně, jako by nevěděla, že tohle je nejlepší z možných vesmírů, a já jí to chci vysvětlit a zároveň chci vysvětlit od ní to její, být pokořen spravedlivě nebo aspoň vzrušivě. Je nesmírně, nepodloženě krásná. Teda nepředloženě. Vystřídat jejího přítele. Na chvíli, ne déle. Ten bývalý odjel z Damašku, když spadla v jejich ulici bomba na barák jeho učitelky. Jeho učitelka najednou nebyla. Ten samý den odjeli.

„Tak já tě opustím,“ stoupne si na holé nohy a obléká nad ně kabát. „Kam valíš?“ „Nakupovat. A pak vařit. S tím přítelem.“ Přítelem-nepřítelem. „Tos mě hodila trochu do depky.“ „Jo, to já umím.“ „Ne, za to nemůžeš. Jak jsme se k tomu dostali? Skrz to moje jméno.“ „Tak se třeba zase potkáme na Portále nebo v plavání,“ pronese povzbudivě. „Napíšu ti nejspíš na fejsbuku,“ pronesu pochmurně. „Dobře.“ A teď tu sedím v depce. Teda spíš před chvílí a trochu v ní trvám, abych ji mohl popsat. Ale v setrvačnosti nejsou přítomny kořeny. Jsou to padající listy příští sezóny, která nepřišla. Dým dotváří poslední obrazy, než se rozplynou.

OK blízko
Medově se jí dme dekolt. Transformace tepu, teleport selfu do rohu. Přisednout k ní, vědomí přitisknout. Pohled. Procítit barvy jejího hávu, vláhu jejího vína, spontaneitu jejího psa, samotu, posibilitu čísla. Ve chvíli nepozornosti vklouznout mezi. Má víno a celý život starostí. Koukne sem. Co je ještě život a co už smrt? Co je sen? Tady jsi tou mírou, vírou, soudem, vrt, dluh. Sestoupit do nejhlubších komnat života a konat, kochat se kostýmy nejzazšího zákulisí, kde možná visí její duše-tuše, představa, náplň pro cizí proudy vědomí, motiv prozření nebo vraždy. Co v ní hledám, to v ní najdu.

Duše-kuše, zbraň, šok, zraň ráno, co nemá jméno-uplatnění tady ani v cizině, vně ani nevinně. Ani v ní. Nic neví. Možná žije, pak bych měl vše odhodit a vrhnout se jí k nohám. Jde pryč, je to moje vina. Ne, jde jen kouřit v černém kabátě, přijímá druhou sklenici vína, černorudou jako krev panny a já tchajwanský čaj. Šance, vnady, čas. Teče to ze mě do ní. Země-skrz, pohled-vrz. Jsem její spojení na chvíli v paměti. Každý v jiné místnosti vědom si své jinakosti-cizosti, ale dosud ne hmotnosti-vážnosti. Vážit si někoho cizího? Tak trochu-slušně. Soudit se dá jen z toho, jak se na sebe díváme. Ona jo, já ne, ona ano, já jo. Jak často? Teď. Teď ne. Jde o moc. O to být blízko, ale jen tak akorát. OK. Jen pohledy určují blízkost, zrak je nástroj chodu. Musím za ní, ale nemůžu se hnout. Asi proto, že píšu. Obléká se. Jistoty jsou k ničemu. Pčiknu. ∞