Adrenalin v krvi postupně ustupuje. Vždy se mi rozbuší srdce, když vidím, jak se prodíráš davem směrem ke mně. Blonďaté vlasy po ramena se ti hýbou v rytmu chůze. Vše je stejné jako tehdy, když jsem tě poznal, ale i přesto je něco jinak. Přátelé nás začali nazývat slovem „vy.“ Ztrácím tím část sebe, ale získal jsem kus tebe. To mě děsí. Začínám uvažovat, jestli naše „my“ je to pravé. Chladně kalkuluji. Očekávání se stupňují.

Vyrůstal jsem v době nově nabyté svobody. Jsem dítě individualistické generace, která postrádá snadno definovatelného nepřítele. Nicméně lidé se rádi vymezují, a proto jsme si jednoho našli. Sami sebe.

Snaha o zařazení se někam mě doprovází celý můj dosavadní život. Tato touha se stala o to silnější s příchodem dospívání. Svět se tehdy zdál nepochopitelný. Lidé, jež jsem myslel, že znám, se začali měnit k nepoznání a já nestíhal jejich tempo transformace. Byl jsem dětský, naivní a jen s nelibostí jsem si připouštěl, že jsem jiný. Nikdo nechce být v té době odlišný. Bolí to. Občas i fyzicky.

Mé tělo ubližovalo samo sobě. Tlak, který vytvářelo na mou mysl byl občas nesnesitelně intenzivní. Byl to pocit nově nabyté dospělosti.

Nový začátek
Vše kolem bylo jiné. Zvuky a pachy jsem vnímal intenzivněji. Větší davy, širší ulice. Jiné město, nový začátek. Najednou jsem byl jedním z mnoha, to mi dodávalo neskonalou útěchu. Život se zde odehrával po nocích. Mezi sklepními stěnami nasáklými potem a vodou jsem našel své nové útočiště. Objevil jsem nový svět plný koncentrovaného štěstí, které se vážilo na gramy a půlky. Lidé zde postávali ve skupinkách kolem zdí, jež ohraničovaly tento nový fascinující svět. Z dálky vypadali jako smečky vlků, které se podezřele dívají na každý nový přírůstek do jejich rajonu. Každá šelma po nějaké době zkrotne.

Po nějaké době jsem se stal členem smečky. Už se také dívám na nováčky svrchu. Našel jsem si nové přátele. Berou moji jinakost a já zase tu jejich. Idealistický vztah mezi námi je narušován střízlivěním. Pro temnotu sklepení jsem zapomněl na světlo nad námi.

Dny ubíhají rychleji. Už to jsou dva roky, co jsem v jiném městě, a mé tělo je opět v křeči. Stereotyp podzemních akcí je ubíjející. Prázdné obaly od antidepresiv se hromadí na nočních stolcích mých přátel a já cítím, že je čas vykročit z toho koloběhu a najít sám sebe.

A pak jsi přišel ty
Trvalo to pár měsíců. U kořenů má být tma, ale já ty své vyvrhl na světlo. Skrze temnotu podzemí jsem našel sebe sama a jsem za to rád. Cítil jsem, že mám vše pod kontrolou, a pak jsi přišel ty a nabízíš mi svůj kus sebe. Lehce se obávám ho přijmout. Odevzdám tím část těžce vydobytého sebe a v hlavě si začnu kupit očekávání pro naše budoucí „my.“ Už mnoho vztahů ztroskotalo na přílišném plánování. Nechci se dostat do fáze, kdy budeš jen položka v mém kalendáři, která bude doplňovat monotónnost mých dní. Vím, že euforie jednou pomine. Nejsem naivní. Jednou dozkoumám tvé tělo do posledního detailu a ukončím tak podivuhodnou dobrodružnou výpravu. Každodennost se vloudí mezi nás. Možná si trochu zevšedníme, nicméně není právě toto cíl našeho snažení? Oprostit se od egoistického já a přijmout tebe jako běžnou součást „my“. ∞