První pravidlo je, že o slam poetry se nedá nic napsat. Vypadat smutně je nejlepší alibi, ale taky no way out. Zrzavá o mně něco říká druhé barmance, ta zase barmanovi. Vždycky zachytím takový ten pohled, kterým hledají objekt. Pohled, který neměl být zachycen.

Vidím je, jak se o mně baví, ale kdybych se o to moc zajímal, stejně by to byla paranoia. Jsem jejich a nejsem to já. Herci zbourali hradbu mezi sebou a publikem, proto tak sebevědomě čumí. Před Pštrosem jsem potkal Oto Ivanovského. Dal jsem mu výtisk třetího dílu Terasy zlínské literární tržnice. „To je k Vánocům?“ zeptal se. Když dělal Rorschachův test, řekl, že na obrázku vidí boření králíka. Odpověděl na tři sta šedesát pět otázek a doktorka mu řekla: „Máte schizofrenii.“ „Antipsychotika jsou jako filtr do komína. Když chybí, komín čadí. Léky tlumí centrum, které bez nich přebují a dusí jiná centra,“ vysvětloval Oto.

„Vypadáš normálně,“ vyseknu poklonu. „To je díky práci,“ usměje se. Uklízí hajzly na fízlárně. „Nezahulíte někdo? Mám Jacka Herera,“ vytasí dýlerák. „Tak to bych si dal,“ ozve se Mira, který tam kouří. Chodíval hodně s Ondrou Goňou. Čas byl rovná plantáž. „Teď přijdu z práce unavený, sednu k televizi a ráno do ní zase jdu,“ stěžuje si. „Za to jsme klíčema nezvonili,“ souhlasím. „Tak,“ směje se Mira. Illy Noise se jmenuje kapela Ondry Goni. „Nedávno jsem ho viděl v drogerii. Něco hledal,“ říkám. „Určitě dárek. Určitě,“ Mira na to. „Vypadal dobře. On má vždycky taková období.“ „Já nevím, neviděl jsem ho sedm let.“

„Já přijdu z práce a sednu k počítači,“ říká Oto. „Pořád kreslíš?“ ptám se. Měl na fejsu stránku, co vytvořila jeho máti a dávala tam jeho počítačové kresby. „Dělám spíš animace. Mám na internetu takový časopis. Nebo spíš skripta. Historie vesmíru.“ „Jako na fejsbuku?“ „No.“ „Jak se to jmenuje?“ „Normálně Oto. Oto Ivanovski. „Nedávno jsem potkal Danzana. Říkal, prej: »Adam« …,“ pokračuje a podivně zachrčí, „neumím to reprodukovat. Ale chybíš klukům.“ „Já teď hodně píšu.“ „Co?“ „Co se děje. Dávám do souvislostí různé situace. Řízená psychóza.“

„To je kost?“ pozastaví se Oto nad jedním obrázkem z Terasy. „To je… Nevím. To je abstrakce. To připadá každému jinak. Já když jsem dělal Rorschachův test, tak jsem říkal, že tam je přesně to, co tam vidím. Přišlo mi všeobecně jasné, co tam je, a zbytečné to říkat.“ Mira se zakašle ze skla. „Ale jo, něco tam bude.“ „Je to trochu slabší, mělo to moc slunka. Je to až třetí generace,“ omlouvá se Oto. „Ty první generace jsou hrozně zabijácké,“ říká Mira. Hulí s nima ještě nějaká holka. „Ahoj, já jsem Oto,“ řekne jí Oto mimozemsky. „Ahoj, já jsem Bětka,“ zasměje se ona.

Konečně
Na gymplu jsem sedával v parku na lavičce. Jednou jsem seděl s někým, koho Oto znal, takže se zastavil na pokec, když šel kolem, a když ten někdo odešel, Oto zůstal a dál vyprávěl mně. O nějakém zesilovači na kytaru. Fender. Nechápal jsem, o čem mluví, a proč to říká zrovna mně, ale poslouchal jsem. Jedno léto jsme tripovali a sbalili Markétu s Adélou. On byl totální blázen do Adély. Pak mu ji přebral Ondra Goňa, který se na ni málem užárlil.

S Markétou to bylo fajn. Jednou se se mnou přestala bavit, protože jsem pořád vzdychal, tak jsem se naštval a něco na ni zakřičel, ona se rozesmála a vykřikla: „Konečně!“ Jednou chtěla, abych ji škrtil, a já jsem ji pak málem uškrtil a ona se kvůli tomu se mnou chtěla rozejít, ale pak to neudělala, ale udělal jsem to já. Byla to asi jediná ženská, se kterou jsem se choval jako chlap. Pak s ní taky chodil Ondra Goňa, ale to už byla hodně šílená.

To léto jsme s Otou hodně tripovali. Tehdy jsem přišel s teorií distinkce. Být oddělený. Jenom tělo. Oto řešil hudbu. „Úplně na ně onanovat,“ představoval si, že je zpěvák. Jednou jsme v parku pili víno a přišel Smolka, obecní feťák. Zeptal se, jestli se může napít. Odpověděl jsem, že ne, a on mi začal bombit, že se jen slušně zeptal. Markéta mě bránila. Druhý den mi podal ruku a omluvil se. Měl jsem monokl. Povídalo se, že si jednou píchl vodku. „Koupil jsem si novou bednu na kytaru,“ usměje se Oto a já mám déjá-vu.

Zen je rebelie
Když čumím na ni, tak taky nejde o ni. Zákon projekce. Nechci měnit běh času, jen přicmrndávat, korigovat, ale nelpět na poslechu. To ani nejde, i když to někdy bolí. Když si sloupávám nehet a jde to moc hluboko a já přesto pokračuju. Krvácí mi palec. Jdu z páry do sprchy a hlídám, aby za mnou nezůstávaly krvavé stopy. Sednu si s ručníkem na ochoz a čekám, až to přestane.

Viděl jsem dokument o jogínovi s nejdelšími nehty na světě. Nestříhal si je desítky let, z prstů mu tekly dlouhé spirály nehtů. Šílené. Nemohl s tím chodit, starali se o něj jeho apoštolové. Člověk se musí pořád holit, stříhat. Je to takový náš stín, ten neustálý, zbytečný růst. Tohle je taková dobrá rebelie. Zen je rebelie. Dnes jsem ale nějak podlehl. Chtěl jsem podlehnout.

Přichází velká skupina žen a já zase trůním u největšího stolu. Zrzka za mnou posílá týpka. Tentokrát kapituluju, ale beru si s sebou pohodlnou židličku. V novém umístění vedle mě důchodcovský kapl rozmlouvá o tom, že citrón tlumí pálení žáhy. „Ne, naopak!“ zdůrazňuje babka a děda hrdě přispěchá s chemickým rozborem: „Zásadité prostředí!“

Přichází Ráďa se svou novou holkou a sedá si do mého fejsovacího pole. Jeho minulá holka mě v Hradišti po slamu překecala, abych s ní šel hrát fotbálek. Chtěla hrát ještě jedna holka, tak jsem jí to přenechal a šel pryč. Ráďova bývalá mi hrozně silně stiskla ruku a já jsem se nerudně vysmekl. Pak se tam hodně potácela. Ráďa se teď spokojeně baví. Asi se rozešel on s ní.

Potkal jsem ji v univerzitní knihovně. Byla tam s Evou. Evu jsem potkal tak, že v téhle kavárně pracovala. Ta bývalá mě do ní jednou pozvala na tajemný rozhovor. Pak vyšlo najevo, že dělá bakalářku na téma psychicky narušených lidí dělajících umění. Dodal jsem jí potřebné informace, ale moc dobrý pocit to ve mně nezanechalo. Mohla to aspoň říct předem.

Zenový mistr se pozná podle toho, že u každé náhody nebo nehody hned dokáže definovat, k čemu je dobrá, vytyčit její pozitivum. Nejde o žádný násilný rohlík v ksichtě, spíš o osobní uvědomování, aby se člověk nevykolejil z flow, protože jen při přijetí všeho je možné být sebou a konat a pokračovat. Říká se tomu mezi buddhisty zušlechťování. Vstanu a platím u pultu. „Adame, čau,“ volá na mě Ráďa, když odcházím, takže crew Katovarny vidí, že ten asociální grafoman je nakonec celkem socializovaný. „Čus,“ houknu zpět. Ráďa je určitě rád, že už je nefejsuju, i když jsem je nešmíroval, ta jeho mě moc nebere.

Může / nemusí
Ta antipsychotika sice zabírají jako filtr komína, ale ubírají pět až patnáct let, protože zanášejí játra. Málokdo v té facilitě, kde Oto pobýval, jich musí brát plnou dávku, ale někteří jo. „Někteří jsou na tom fakt špatně,“ říká Oto. „Já o tom dost čtu. Přehání se to s medikací a zanedbává s psychoterapií.“ „Medikace je zásadní, ale s tím člověkem musí pořád někdo být, někdo myslící. Ale je tam jen jeden doktor na sedmadvacet lidí.“

Včera jsem na Portále psal povídku o čtení. Finišoval jsem, tak jsem stihl přisednout k jedné modelce a pořád jsem všechno věděl, třeba, že je modelka a první focení bylo zadarmo, aby měla fotky do portfolia, a že modelka pro mola musí mít nejmíň sto sedmdesát pět centimetrů, ale pak přisedl ožralý šéfredaktor Truňku. Já i modelka budeme v příštím čísle, takže si připadal důležitý a začal dávat rap battle o Okamurovi. Hrozně tlačil, tančil o ničem a ona se s ním pořád bavila, tak jsem utekl za Andreou, kterou znám od jara a která před chvílí přišla ještě s nějakou holkou k světu.

„Proč si za náma sedáš?“ zeptala se Andrea, tak jsem jí to vysvětlil. S tou kámoškou se zná od plenek. Alexandra měla červenou flanelovou košili smells like teen spirit a nesnášela drogy. Měla červenou rtěnku a pár červených flíčků u pravého oka, které se rozšiřovaly a rozšiřovaly, jak upíjela vína, a smála se. Bylo jí horko. Přesedli jsme si k oknu, které otevřela, stoupla si k němu a foukala páru. Mohl jsem si ji prohlídnout. Stála za peklo. Za chvíli odjížděla s taťkou do Trenčína k babičce z Ukrajiny. Úplně zčervenala. „Může to znamenat nemoc, ale nemusí,“ poznamenal jsem sečtěle a to může/nemusí jsme si pak v různých obměnách vyměnili ještě několikrát. Bavilo mě to s ní. Šťastná náhoda. ∞