Již delší dobu jsme svědky mnoha diskuzí na téma veřejného prostoru a jeho sdílení, které se následně zrcadlí v aktivitách a participaci. Jak se ale sdílení může promítnout do architektury, a to nejen do její fyzické podoby, ale zároveň do jejího užívání? V tom ještě stále trochu tápeme, alespoň tady v Čechách.

Slovo „sdílené“ má velmi blízko ke kolektivnímu nebo společnému. Všechny tyto výrazy naznačují aktivitu nebo vlastnictví více osob nebo jistý společný zájem. Člověk je společenský tvor, a tak se dá předpokládat, že něco sdílet nebo se na něčem podílet je pro něj více než přirozené. To se pak automaticky zrcadlí i v našem životním prostředí. Zatímco společné užívání veřejného prostoru má historii dlouhou snad jako lidstvo samo, od návsí kmenových osad přes antickou agoru až po současné náměstí a park ve vyspělých urbánních strukturách, komunitní koncepce obytné architektury je mnohem mladší komplikovanější otázka, alespoň co se týče jejího intelektuálního konstruktu.

Veřejný prostor, jako je ulice, náměstí nebo jiná volná plocha uvnitř města, se za celou dobu své existence dočkal jen několika zásadních změn. Vždy to korespondovalo s aktuální dopravní situací a dostupnou technologií. Pochopitelně největší ránu dostalo obecně městské prostředí s nástupem masivní automobilové dopravy. Podstatný vliv má dále stavební struktura, která prostranství obklopuje a vymezuje. Základní členění urbánní struktury nás navádí k dělení prostorů na veřejné a soukromé. Moderní terminologie, kterou zavedl především dánský architekt a urbanista Jan Gehl, ještě slovník rozšířila o výrazy „poloveřejné“ a „polosoukromé“. V každém z těchto hybridních prostorů převládá jeden režim, jenž je jen částečně doplněn dalším užíváním.

Právě stavební struktura je to, co se nejrychleji mění, a její forma může být i dosti manipulativní ke svým uživatelům. Domy samotné mají nepočítaně podob, velikostí i uspořádání. Věnujme se obytné architektuře – mezi její hlavní vlastnosti patří pocit soukromí a bezpečí, sebeidentifikace a ukotvenost obyvatel. A právě pocit sdílení něčeho, jako je obydlí, co samo je nositelem ochrany soukromí, je na první pohled minimálně diskutabilní. Nejedná se tedy přímo o sdílení bytových jednotek nebo pokojů, ale spíše některých prostor, které mohou sloužit všem obyvatelům domu nebo bytového komplexu. Samotné užívání architektury i její koncepce vždy nese otisk doby, ve které vznikala, a to nejen formálně, ale i funkčně. A tak již v první polovině 20. století se rozvíjí koncepce různých kolektivních domů, kde jsou přítomné společné jídelny, prádelny nebo dílny. Některé místnosti, jako třeba jídelny nebo dílny, byly volně k dispozici pro nájemníky objektu. Jiné, jako například prádelny, byly spíše v režimu profesionální služby. Tak se domácnost mohla odpoutat od běžných domácích prací. Tyto tendence byly však spíše určitou snahou o společenskou revoluci. I v dnešní architektuře se objevuje sdílení, jež má však už jiné směřování. Nejedná se již o snahu formovat ideologicky společnost, ale o společenskou dohodu, která je reflexí dnešní plošné silně individualistické nálady.

Nedávno jsme v pražském Kvalitáři mohli navštívit výstavu „Baugruppe ist super“, která mapovala fenomén, kdy se kolektiv podílí na financování pozemku a stavby a zároveň komunikuje s architektem a projektantem, aby byly zajištěny individuální potřeby všech členů skupiny a zároveň sdílené prostory měly požadovanou kvalitu. Takový projekt je i cenově výhodnější. Nutno však podotknout, že takhle vyspělá komunitní sociální nálada ve společnosti je pro naše zeměpisné podmínky zatím spíš snem. Pořád u nás přetrvává většinová touha po rodinném domu stojícím osamoceně na parcele. Kolektivní soubory bytových jednotek, jak je známe např. z Německa nebo Dánska, mají silnou tradici ve formování občanské společnosti. Ale i v Čechách se již objevují první projekty a teoretická osvěta, která se snaží nastínit nové udržitelné cesty individuálního bydlení.

Výstavba bytových staveb však není jen otázkou poptávky, ale i nabídky, která reflektuje morální hodnoty a vyspělost politicko-ekonomického systému. Koordinovaná výstavba a udržitelnost prostředí měst by měla zajímat především vedení měst a orgány, které o prostředí rozhodují. A až pak by měl nastoupit stavitel nebo developer, jehož primárním zájmem je finanční zisk. Popsaný záměr sleduje například publikace „Můj dům, naše ulice“ od kolektivu autorů, kteří se sdružují ve výzkumné organizaci „Centrum kvality bydlení“. Ta se věnuje systematické koordinaci výstavby s velkým důrazem na udržitelnost prostředí a formování společenského názoru vůči zažitým stereotypům. Jejich publikace je přínosem především v tom, že jde příkladem, jak se to dá dělat jinak a lépe. Takže se nejedná pouze o kritickou analýzu, ale i o snahu najít řešení. Zároveň je zapotřebí si vše uvědomit v širším kontextu. Ten nutně musí obsahovat i informace o změně skladby české domácnosti. Je důležité si přiznat, že se zvyšují počty tzv. „singles“ a dalších skupin, které zrovna netvoří archetyp rodiny. A především tyto menší skupiny jsou velmi otevřené ke společenské diskuzi a zapojují se do veřejného dění. Zároveň je dnešní mladá generace majetnější než ta předchozí v jejím věku, a tak se s ní dá do budoucna počítat jako s někým, kdo by mohl časem ovlivňovat stavební produkci. Je nutné nejen být obyvatelem, ale zároveň se účastnit diskuze. Celosvětový trend v architektuře i urbanismu se věnuje sdílení, ať už v rámci morálky, procesu, nebo celého města, pomocí mobilních aplikací. S trochou nadsázky, i půdu pod nohama spolu sdílíme, a proto nikdy absolutní individualismus nebude plně obhajitelný. ∞