V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě by mezi mužem a ženou o sex jít nemělo. Sex je ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu vědomí života, a to jen když to vůbec nemáme v plánu.

Akorát že s tímhle konceptem si moc nevrznete. Chce to jít rovnou na věc. Když se to dlouho neděje, zapomenete, že to vůbec existuje. Opakování je matkou (otcem) moudrosti, člověk je synem (dcerou) zvyku. Neděláte to pak intuitivně, neděláte to vůbec. Přestěhuje se to do racionální sféry. To je kámen úrazu, amen sexu. Když na dlouho přestanete kouřit a pít, tak to pak neporušíte jen tak. Musí to být something special. Slíva a startka na vrcholu Everestu přesně ve 23:23 na Silvestra středoevropského času plus poustnout selfie na instáč, aby to mohli promítnout na St. Vitus Cathedral v reálném čase. Tyhle zvýšené nároky zaviní, že k tomu nikdy nedojde. Nebo dojde, ale až v nedohlednu.

Sex nejde vymyslet, je neviditelný. Zjevuje se. Jedno vědomí otevírá druhé, spojuje se s ním. Je to ale jen hra na spojení. Rytmický rituál, zaříkávání jednoty. Těla nakonec v popření nicoty, která mezi nimi zeje, selhávají. Nicotu hmoty nevymaže ani sebetoužebnější dotek. Naplnění touhy (slast) těla od sebe zase oddělí. Procitnou každé do své izolace jako umírající zvířata.

V tom je kouzlo celibátu, proto jsou jeptišky sexy. Poruší slib cudnosti jen ve chvíli úplně nemotivovaného odevzdání se přítomné situaci, spontánně. Jeptiščina tělesná svoboda se pak znova narodí. Švihem se vzepře biochemické askezi, díky které se realizovala ve věčnosti, ve společnosti Boha, ale odcizovala se realitě žité spontánně s ostatními v módu mládí, které je idolem doby. Švih je její jediná možnost, jak si vrznout. Vlastně je tu ještě jedna možnost. O něco se vzepřít.

Vstáváte z lotosového květu. Máte dvě možnosti. Můžete se zapřít rukou o zem a rozdvojit se, pomoct si. Tato berlička symbolizuje vytvoření falešného důvodu, proč je dobré s někým spát, i když po tom bezprostředně netoužíte. Ta faleš slouží k uspěchání celé věci, když vás vyvede z míry pocit, že nejste normální, když to neděláte. Ta faleš pramení z vaší netrpělivosti a nevíry, že byste to mohli někdy přirozeně chtít. Druhá možnost je zmíněný švih. Je to jednodušší, protože po tom nenásleduje pád do sítě příčin, důsledků a stereotypu. Závisí to jen na tom, jestli dokážete překonat obavy a švihnout sebou. Nesmíte se k tomu nutit. Nesmíte to chtít. Musí to jít spontánně přímo z vás. Nejde toho docílit. Jakmile je tam: musí, nesmí, nutit, chtít není to švih, ale vzepření se. Prostě sebou švihnout. Vstát a švihnout si. V mžiku, z radosti.

Sex nebo nirvána?
Sex je tvořivý, ale jen externě. Tvoří nový život v ženě, ale ze mě ten život v radostné extázi odchází. Z ženy odchází o devět měsíců později. Sex a následné oplodnění a zrození je symbolem převtělení, reinkarnace, usmíření duality, ale pak jejím pokračováním, zachováním v nekonečném koloběhu. Vzniká další smrtelný život. Sex smrt jen oddaluje, nepřekonává. Vlastně prodlužuje. Oddaluje nirvánu. Ta je smrtí v duchovním slova smyslu. Znamená vyhasnutí, konec převtělování. Ne vyhoření, tím je právě orgasmus. Vyhasnutí osvobozením se od touhy, ale ne jejím naplněním. Nenastává tma, ale světlo nebo snad chvění, které jsme předtím přes žár touhy neviděli, necítili, nevnímali.

Po nirváně se nesmí, nebo spíš nedá toužit. Když si někdo touhu po sexu projektuje do touhy po nirváně, touží pořád po sexu, akorát otravuje okolí duchovními kecy. Doslova je stříká. Pak je lepší, když si dá ten sex. Proč vlastně kráčet k abstinenci? Raději kráčet k přirozenosti. Nechat se překvapit, co tam čeká místo malování čerta na zeď. Překvapení je hnací motor každé cesty poznání. Bez spontaneity to nejde, protože aktivuje ducha. Abstinence je předmět vyvolávající touhu. Projekt, iluze. Cesta k nirváně tedy vůbec nemusí být prospěšná. Může se zvrhnout ve zkázonosnou dezinterpretaci a následnou reinkarnaci do červa nebo švába.

Nezbývá než přijmout vlastní smrtelnost. Přijmout se, přijmout sex. Přijmout vlastní smrt a co je mnohem těžší – vlastní narození. Zrodit se pro člověka. Pro toho, kdo mě ztělesní, kdo mi dá novou inkarnaci, novou podobu, nový pohled, novou bytost, novou novost. Na poli abstinence si pro to stanovuju ideální podmínky, aby to jakoby nebolelo, aby to proběhlo úplně smooth, ale to je oxymóron. Aby se člověk mohl najít, musí se ztratit. Musí se mu zhroutit systém jistot. Musí umřít, aby mohl žít. Pokud se opravdu chce najít, pak není otázka, jak armageddon obejít, ale jak dopad životodárné apokalypsy zmírnit. Jak ji vyvolat a řídit. I to ale zní jako oxymóron. Prostě jít do toho, jít do ní. Zasloužit si to vědomí, vytvořit svou budoucnost. Dobře, dost.

Flirt a dobrodružství
Přede mnou sedí další taková. Čte knížku, na které je modrobílé moře, nebe, obláčky a žlutý nápis Láska. A nějaká zemička s kopečkem a majáčkem na obzoru. Usmívá se, že bys ji mrdal. Snažím se být solidní a validní. Začne něco psát do mobilu. Dopíše mi propiska. „Slečno, nemáš propisku?“ zeptám se komoušsky. Hrabe se v kabele, nachází pisadlo. Zkouší, jestli funguje a hází mi ho. Padne mi bez efortu přímo do dlaní. Zasměju se úsměvem, se kterým jsem spokojený. Píše dál a já taky. Běží s tím, boží běhna. Souloží s bytím a ty se chceš přidat. Bytí se udělá a ty ho chceš nahradit. Zjistíš, že bytí nepřestalo, jen řešíš pičoviny. Bytí mrdá. Ty jsi taky bytí, ale nejsi s ním. Vždycky je jen půlka obrazu. Platí. Říká barmanovi, že je „milej“ a dál si píše s tím, co ji mrdá.

„Pak si vyzvedněte tu propisku,“ upozorňuju ji. „Já na to myslím.“ „Já ne. Dobře se mi s ní píše. Líbí se mi.“ „Mně ne. Na mě je moc organická.“ „Tak já ji od vás koupím.“ „To nejde, mám jen tuhle.“ „Vy dnes budete něco psát?“ „Propiska se hodí. Manipulujete, abych vám ji nechala?“ „Ne, jen tak bez záměru.“ Přichází její nabíječ a jdou si dát intimčo do zadního traktu kavárny. „Tak si ji asi ještě nechte,“ prohodí ke mně, když mě míjí, s nepoměrným chladem. „Jo, super,“ odtuším lakonicky.

Ustoupit od blitzkriegu totální války ke sluníčkové hře bez požadavků. For the hell of it si dát konverzačku bez myšlení na mrdačku. Myšlení vždycky zabije přítomnost, naprojektuje ji do budoucího naplnění, styku těl, které se pak právě neodehraje. Naplnění musí vyrůst z přítomnosti, z přírody. To vystoupení muže z anonymity, oslovení ženy, je bezesporu bizarní. Je v něm obsažena určitá penetrace. Bezostyšný tón hlasu kontrastuje se slušňáckými frázemi. Za dotykem je třeba jít bezskrupulózně dovnitř. Náraz ztlumí přirozený odpor věci. Žena chce být chtěna, ale primárně jako člověk. Nebýt vypočítavý. Být, nebýt, být, nebýt. Koncepty nevystihnou realitu. Chybějící ingrediencí je dobrodružství. Realita a dobrodružství jsou jako známé a neznámé. Flirt je dobrodružství, dobré družení. Realita je to kolem. To, o co se zapřeme a k čemu se vrátíme, když jdeme do kolen. Z chladné dikce reality švihem k nevyslovené lásce dobrodružství. ∞