Rozchod je jako smrt. S ním končí život, jak ho člověk zná. V dáli se rozprostírá nejistota posmrtné existence.

Většina lidí žijících ve vztahu se snaží myšlenku na případný rozchod vytěsnit stejně ostentativně, jako na nevyhnutelnost vlastní smrti. Oboje halí mlha strachu a instinktivního odporu – rozum se brání, aby nezešílel, aby stále mohl nacházet motivaci k činům. Zdálo by se, že nemá smysl dělat cokoliv, pokud to není napořád anebo alespoň na nepředstavitelně dlouho. Proč vůbec něco začínat, když to vzápětí skončí? Jaký to má smysl?

Tyto otázky zdaleka nemusí vést ke stavu bezmocné a nečinné deprese. Naopak. Když vím, že všechno dřív nebo později skončí, můžu dělat jen takové věci, které mi stojí za to. Mně osobně. Ne mým rodičům, přátelům, kolegům, spoluobčanům… Jen to, čemu věřím – co bych dělala, kdybych věděla, že zítra je konec. Snažila bych se vyhovět představám ostatních o naplánovaném štěstí? Pokud je takové nalajnované štěstí mým bytostným přáním, tak proč ne. Jenže kolik z nás mu skutečně věří a je mu ochotno vědomě zasvětit život? A kolik jen pluje s proudem a nechává svůj osud odtékat v záplavě cizích představ?

Každý z nás přichází na tento svět osamocený, hladový a nahý. A stejně tak i odchází. V nejlepším případě ho na začátku přivítá pár starostlivých a láskyplných bytostí zvaných rodiče a na konci doprovodí podobně naladění potomci. Nicméně přes práh smrti každý překročí sám. A nic z toho, co za svůj život vydobude, si s sebou neodnese. Jediné, co může udělat, je odejít jako trochu jiný člověk, než kterým se narodil. A to díky zkušenosti a růstu, které jeho osobnost přetransformují a obohatí.

Škola života a smrti
Největší sílu přetvářet lidské nitro mají milostné vztahy. Žádným z nich se nedá projít nepoznamenán. Jakmile se vytvoří pouto mezi dvěma lidmi, vznikne i nový, společně fungující organizmus, který nejde předčasně zničit bez úhony pro zúčastněné strany. Každá z nich této bytosti propůjčí své osobité rysy, svá očekávání, své představy. To všechno se přetaví do jednoho celku na ohni emocí a vášní. Teplo, jak je známo, urychluje reakce. Emoce usnadňují zapamatování. Proto všechno, co se přinese do vztahu, se násobí a vrací. Člověk má šanci nahlédnout do svých nejtemnějších hlubin, potkat své strachy, schovávané do nejzazších koutů. Pokud dokáže těmto výzvám čelit, patří mu nezaměnitelná zkušenost a obrovský skok dopředu. Vztahy jsou tak jednou z nejlepších škol života, které člověk může absolvovat. Školou, do které se hlásí sám a na které mu upřímně záleží.

Jsou-li vztahy školou života, rozchody jsou školou smrti. Přijmout myšlenku na smrt znamená uznat, že se nedá nic a nikoho vlastnit. I ta nejmilovanější bytost s člověkem odejde jen v takové míře, v jaké se odráží v něm samotném. Láska je nepolapitelná substance, její přítomnost dnes v žádném případě nezaručuje bytí zítra. Buď se oba dokážou neustále posouvat natolik, aby je to pořád naplňovalo a rozvíjelo, anebo se musí rozloučit a vykročit různými směry. Pokud v takové chvíli člověk k sobě dokáže být upřímný, nemůže ho pak udržet žádný rozumový důvod. Zůstane-li „kvůli dětem“, odnesou to pak v podobě dusné atmosféry, nespokojených rodičů a pokřiveného modelu do budoucna. Když si namlouvá, že ten druhý to „bez něj nezvládne“, ve skutečnosti mu nedává šanci se osamostatnit a prožít vlastní život. Nejvíce je však pro lidského ducha ubíjející motivace „když už jsme spolu tak dlouho, tak už to doklepeme“. Takové rozhodnutí je hotovou sebevraždou – odmítá-li člověk změny, popírá tím podstatu života. Přitom nikdy nemůže být skutečně tak starý, aby nežil, ale dožíval. Člověk sám sebe odsuzuje k pomalé a vyprahlé smrti. Tendence se za každou cenu křečovitě udržet pohromadě vedou tak rovnou do pekel.

Osvobození
Samozřejmě existují i hloupé a ukvapené rozchody, stejně jako může být hloupá a náhlá smrt. To je ale věc disciplíny a uvědomování si svých činů – nenechat nepodstatné drobnosti vyeskalovat do takové míry, aby předčasně přetrhly choulostivé pouto mezi partnery. Opravdové rozchody přichází ve chvíli, kdy je všechno vykonáno a je na čase odejít. Bolest a smutek, instinktivně zaplavující mysl, z velké části pramení z naučených scénářů. Hra na „opouštějící“ a „opuštěné“ zavazuje člověka k určité roli, kterou zdaleka nemusí prožívat. Je velice lákavé této hře uvěřit a oddat se pocitům hněvu, urážení, beznaděje a bezmoci. Avšak jen člověk, který se dokáže zbavit všech masek, utnout slastnou reprízu sebetrýznění a převzít zodpovědnost za vlastní život, se stává svobodným. Bolest sama o sobě signalizuje možnost očištění a osvobození. Největší utrpení skrývá v sobě nejvzácnější dary pochopení.

Nezáleží na tom, kdo udělá poslední krok k rozchodu – předcházela mu spousta jiných, kterými se společně dostali právě sem. Teď oba vstupují na cestu do neznáma. A je na každém z nich, aby se stal tvůrcem vlastního posmrtného života, aby dokázal kouzlo reinkarnace v malém. Musí zemřít, aby se zrodil znova, aby se pokusil napravit to, co předtím pokazil, a využit to, co se naučil.

Rozchod je odvaha přežít vlastní smrt.