Skoro každý už je viděl na videu nebo o nich slyšel. Parkouristé. Ti, kteří skáčou přes střechy, ploty a zdi a nic pro ně není překážkou. Dokáží své tělo ovládat na vysoké úrovni a vidět své okolí z jiného úhlu. Utíkají skrz město a na zdech můžeme vidět už jen jejich mizící stíny.

Pro někoho životní styl, pro jiného adrenalinový sport. Parkour má mnoho podob, ale každá z nich se nese v duchu překonávání sebe samého. Není to však soutěžní disciplína. Právě naopak, nabádá ke spolupráci jednotlivců. Je o výdrži, tréninku a pokoře. O sdílení znalostí navzájem, přátelství a zábavě. Celý parkour je vlastně jako opičí dráha nejen pro dospělé. Co je ale vlastně zač? Definicí je možné na internetu dohledat stovky. Nejustálenější verze ho popisuje jako umění a dovednost dostat se z bodu A do bodu B v co nejkratší vzdálenosti a umět to i zpět. Nejdůležitějším prvkem tohoto sportu je běh. Mimo něj se využívají cviky a pohyby z bojových umění nebo prvky z výcviku armády či elitních jednotek. Součástí jsou také různé skoky, kotouly a přemety. Za předchůdce parkouru bychom mohli považovat Georges Héberta. Navrhl náročnou výcvikovou trať pro vojáky s překážkami, která je nazývána parcours du combattant neboli cesta bojovníka.

Průkopník parkouru David Belle
K zmíněné Hébertově metodě tréninku se dostal francouzský mladík David Belle. Trochu ji přetvořil k obrazu svému, zkombinoval s prvky dalších bojových sportů a zakomponoval do ulic měst. Sportovně nadaný David začal jako jeden z prvních tento extrémní běžecký sport praktikovat na předměstí Paříže ve čtvrti Lisses. Pro nejednoho praktikujícího parkouristu platí zmíněné místo za Mekku. Později okolo sebe David shromáždil další příznivce, včetně Sébastiena Foucana. Z jejich setkání vznikla v roce 1997 skupina Yamakasi a rok poté i oficiální pojmenování disciplíny: parkour. Postupem času se rozšířil po celé Francii a do celého světa. Tomu pomohla nespočetná videa na YouTube, kde si nadšenci předávají svoje zkušenosti. Pro tracery, neboli pro ty, kteří praktikující parkour, je v podstatě povinností videa sledovat. Jako součást tréninku. Existuje i mnoho filmů, například sci-fi akční thriller Okrsek 13. V něm je Paříž rozdělena vysokou zdí na ghetta a neplatí tam žádná pravidla ani zákony. Pokud chcete poznat parkour v té nejlepší podobě a máte rádi akci, je to ten pravý film. Navíc v něm uvidíte jako hlavního hrdinu samotného Davida Bella.

Parkour versus free running
Důležitým milníkem pro parkour byl rok 1998. V tu dobu se skupina Yamakasi kvůli neshodám rozdělila a David Belle odešel. Možná i díky tomuto se také adrenalinová disciplína rozešla dvěma směry. Objevil se free running. Základ má velmi podobný, ale oproti klasickému parkouru dá se říci estetičtější. Jednoduše řečeno, například když potřebují traceři někam přeskočit, udělají velký skok. Je pro ně nejdůležitější zdolat překážku. Oproti tomu free runneři se zaměří nejvíc na vizuální stránku skoku a přidají na efekt několik kotoulů. Ačkoliv nebyly k překonání překážky nutné. Když se ale vše vezme kolem a kolem, jde pořád o stejnou myšlenku. Proto se rozdíly obou odnoží sportu postupem času velice prolínají. Někdy už ani nelze určit, kde mají začátek či konec.

Do Čech se parkour začal postupně dostávat okolo roku 2003. Velkou vlnu zájmu spustila videa Davida Bella, šířící se po internetu během dalších dvou let. Vznikla komunita příznivců, kteří se zájem začali trénovat a posouvat své hranice. V současnosti se u nás parkouru věnuje víc než 10 000 lidí, ačkoliv, jak říká tracer Daniel Samek, „dřív rostla popularita mezi těma staršíma, dneska mají zájem spíš děti okolo dvanácti let.“ Pravé jádro ale tvoří přibližně sto z nich. Daniel Samek patří mezi ně a zároveň je i jedním z průkopníků parkouru v Čechách. Díky jeho invenci a nápadu vznikl letos prostor pro všechny, kteří by si chtěli tento sport vyzkoušet nebo pravidelně praktikovat. V březnu byla otevřena parkourová hala In Motion v Praze. Stala se tak ústředním bodem pro ty, kteří nemají kde nebo s kým trénovat. „Jedním z důvodů, proč jsme otevřeli tuto akademii, je mít možnost nechat si poradit od lidí, kteří mají zkušenosti a mohou hodně pomoct, radši než to zkoušet metodou pokus omyl,“ vysvětluje Daniel. „Spousta lidí si třeba nevěří. Myslí si, že to není nic pro ně. Nebo se bojí, že je parkour hodně adrenalinový a nebezpečný. Ale ve výsledku je to zejména o cvičení, práci s tělem a vytrvalosti. O tom, zlepšovat se sám před sebou. V hale si to může vyzkoušet kdokoliv, i úplný začátečník. Zjistí tu, co je potřeba se naučit, a my mu ukážeme, jak na to.“

Kdo by si chtěl parkour vyzkoušet na vlastní kůži, má možnost využít nejen otevřené hodiny v In Motion Academy s instruktorem, ale třeba i projít tříhodinovým workshopem základů tohoto sportu. Přijít může každý. Ani věk nehraje roli. Nejvíce chodí děti, ale žádná výjimka není ani parkourová skupinka lidí věkem 40+. Každý účastník ale musí být připravený, že dostane pořádně do těla. Nejdříve se všichni rozcvičí, potom začíná samotný trénink. Nejde ale o nijak složité věci, které jste viděli na nejlepších videích. Neučíte se hned salta. Základem jsou jednoduché přeskoky, technika dopadu a odrážení. Také se dost posiluje, aby tělo bylo pevné a silné. A aby se tak mohl každý posouvat dál. Komu se ale nechce do haly, může parkour zkoušet v podstatě kdekoliv. Nejlepší jsou hřiště, místa s velkým počtem zdí nebo prostě jen ulice. Videí pro inspirace je na internetu dostatek. Tak proč to nezkusit? Máte na to dost energie?


Rozhovor s parkouristou Danielem Samkem

Patříš mezi zakládající členy parkour subkultury a průkopníky parkouru v Čechách. Kdy ses o něm poprvé dozvěděl?
To je pravda. Jsem jeden z prvních, kteří parkour začali v Čechách dělat. Byl jsem v první stovce lidí, ale teď už jsem z nich asi jediný, kdo u něj doopravdy zůstal. V roce 2006 jsem poprvé viděl jedno z videí zakladatele parkouru Davida Bella. Nějakou reklamu, co právě natočil. V komentářích jsem si pak našel další videa, ta mě zaujala a hned jsem to začal zkoušet.

Podle čeho ses začal učit parkour?
Brzy po tom, co jsem ho začal dělat, byl spuštěný server parkour.cz. Tam byly nějaké tutoriály a návody, jak co dělat. Ale víceméně ho vytvářeli lidi, kteří byli v té době na stejné úrovni jako já. Takže jsem se spíš díval na videa na internetu a podle nich jsem jednotlivé věci zkoušel. Ze začátku to byl pokus, omyl. Velký zlom nastal v roce 2007, kdy se konal meeting parkouru v Ostravě. Sešli se tam lidé, co parkour tehdy dělali třeba deset let. Předali nám tak spoustu zkušeností o tom, jak trénovat. Začali jsme se pořádně učit jejich standard i styl. Tím se začal český parkour měnit k lepšímu.

Jak bys svými slovy parkour popsal?
Metoda tréninku. Je to o tom, naučit se dokonale ovládat svoje tělo. Jak se zdokonalovat a umět svému tělu poručit, aby udělalo cokoliv, co si člověk zamane. Například tím, že jsem trénoval parkour, jsem uměl brzy a snadno jezdit na snowboardu. Parkour je pro mě možnost být všestranný a být schopný čehokoliv. Není to jen skákání přes zdi. Je to životní styl. Změnilo mě to po psychické stránce. Začal jsem si vážit více svého těla, zdravěji jíst a určitě mi parkour přidává i sebevědomí.

Jak vypadají tréninky?
Většinou to není jako ve filmech, že bychom běželi a skákali přes střechy. Spíš se jde na určité místo, s partou lidí, co se domluví na tréninku. Každý se individuálně rozcvičí, třeba půl hodiny, a pak se skáče od menších skoků po větší. Trénujeme na jednom místě třeba i dvě hodiny. Někdy stylem drilování, kdy člověk trénuje dokola ten samý skok a zlepšuje se v něm. Jindy naopak zkoušením různých skoků dohromady a nových technik. Tak trénuji já. Pokaždé zkouším něco nového, abych se posunul.

Letos v březnu byla v Praze otevřena hala na trénování a s ní i možnost vedeného tréninku v In Motion Academy. Jak se zrodila prvotní myšlenka na to, vybudovat centrum pro parkour a jeho školu?
Za prvotním nápadem stojím já, za realizací mnohem více lidí. Podobná myšlenka se asi zrodila v hlavě hodně parkouristům. Mně už asi dva roky po tom, co jsem začal skákat. Zhruba před dvěma lety jsem začal s její realizací. Musel jsem zjistit, zda by to vůbec šlo a bylo reálné. Asi před rokem a půl jsme s ostatními vytvořili kampaň pro halu na Startovači, kde nás finančně podpořilo přes 150 lidí. Brali jsme to jako velký úspěch a připravili její konečnou realizaci. Minulý rok v prosinci se nám podařilo pronajmout halu na Praze 3 a začala její rekonstrukce. Letos v březnu jsme ji otevřeli a funguje. Přijít může každý, kdo má chuť. Snažíme se vyhovět každému. Lze navštívit workshop pro úplné začátečníky nebo využít otevřené vedené lekce. Kdo už skáče delší dobu, má halu k dispozici, jak potřebuje. Máme i workshopy, kde učíme základy.

Co ti pomohlo při vymýšlení interiéru a překážek v hale?
Studoval jsem architekturu, to mi hodně pomohlo. Ale hlavně jsem se inspiroval v různých parkourových akademiích po světě. Nicméně je vše z mojí hlavy, snažil jsem se vymyslet každou překážku unikátně. Abych se po někom neopakoval. Protože i o tom je parkour. Je důležité mít každé prostředí unikátní a jedinečné.

Jak to vypadá s parkourem ve světě? Kde žije nejvíce?
Parkour je už tak moc rozšířený, že je skoro v každém státě na světě. V Americe je braný hodně vážně, jako sportovní disciplína. Funguje tam hodně akademií a vedené tréninky. Naopak v Rusku je to víc o volnějším stylu. Každý trénuje sám. V současnosti pochází z Ruska ti nejlepší parkouristi na světě. V Dánsku je pak parkour podporovaný státem. Je například na školách zavedený jako tělocvik. Všechna jmenovaná místa jsou pro parkour v současnosti klíčová. ∞