Žít úplně soběstačně je v podstatě nejen nemožné, ale i nežádoucí. K lidskému soužití přiměřené spoléhání na komunitu prostě patří. Základním principem civilizace je dělba práce. Nicméně myšlenka soběstačnosti je ve společnosti do jisté míry populární. Proč?

K soběstačnosti se dá dojít dvěma cestami: „negativní“ a „pozitivní“. Ta negativní vede přes odmítání systému (společenského, politického, finančního), který je v rozporu s mými zásadami. Rovněž mohu na základě opodstatněných informací o současném ekologickém stavu světa předpokládat, že stávající systém nevydrží dost dlouho, a proto je rozumnější si všechno potřebné k přežití zajistit samostatně.

Ta pozitivní hledá možnosti realizace mých představ o „správném“. Například chci bydlet v domě s minimální ekologickou stopou, vhodným prostředím pro mé zdraví a šetrným hospodařením s vodou a energiemi – přijdu na to, že tomu nejvíc odpovídá ekologická stavba typu slaměného domu s kořenovou čističkou, kamny na dřevo a solárním panelem. Dále zjišťuji, že něco takového mi žádná firma na klíč nepostaví a že většinu takové práce budu muset udělat svépomocí. Chci se stravovat zdravě, vědět co přesně se děje s potravinami v procesu výroby – přicházím na to, že si je ideálně musím vypěstovat sama.

Dvě rány jednou mouchou
Avšak na této cestě narážím na mnohá úskalí. Za prvé tento způsob života předpokládá buď práci, která není vázaná na město, anebo definitivní přechod k sedláckému hospodaření. To ale ve výsledku může být mnohem víc zotročující a časově náročné, takže nakonec strávím život pěstováním nepřekonatelně ekologických brambor, ale nepřečtu si žádnou knihu kromě té o zahradničení. Za druhé, a to je mnohem větší problém, je v podstatě nemožné pokaždé skloubit všechny ohledy a vyhovět všem požadavkům: chci-li pít kávu (která má výborné antioxidační účinky), mohu pomyslet na lidská práva a koupit si fair trade výrobek, ale už nemůžu být lokální (jaksi v těchto končinách neroste) a zamezit spotřebování vody a ropy na jeho přepravu.

Soběstačnost bez fanatismu
Snaha o striktní následování veškerých pravidel a dosažení úplné soběstačnosti může tak velice snadno přerůst ve fašizující glorifikaci jen té své jediné pravdy. Boj o nezávislost ve světě tak vzájemně provázaném je v podstatě předem prohraný. Když to vezmu střízlivě, připadá mi mnohem důležitější z konceptu soběstačnosti zachovat myšlenku přebírání zodpovědnosti za svůj život a činy. Více uvažovat vlastní hlavou, být informován o souvislostech a důsledcích svých kroků. Odkud pochází maso, které konzumuji? Jak to zvíře žilo, čím ho krmili? Kde se bere elektřina a voda, jimiž plýtvám jen proto, že „na to mám“? Z čeho se dělají stavební materiály pro řadové domy? Jaký vliv mají na moje zdraví? Proč je to oblečení tak levné? Kdo a kde ho šije a kolik za to asi dostává peněz? Kam mizí veškerý odpad, který neustále produkuji? Jak dlouho se rozkládají jednotlivé druhy odpadu, jak tento proces ovlivňuje mé životní prostředí? Těch otázek je milión a jak už bylo řečeno, vyhovět všem zároveň nejde. Nicméně to člověka nezbavuje zodpovědnosti před sebou a před Zemí, kterou ničí.

Asi těžko si v panelákovém bytě založím kompost nebo udělám hliněné omítky. Jsou ale věci, jež do městského života snadno zapadnou a přitom s sebou nesou řadu pozitiv.

Jízda na kole
Jezdit po Praze autem je ve většině případů neopodstatněné, zdlouhavé a neekologické. Mnohem lepší řešení nabízí kombinace MHD a kola. Není pravda, že by se na kole nedalo jezdit v ničem civilnějším než v neoprénovém oblečku a přilbě. Na běžné popojíždění po městě v rámci půlhodinových přesunů postačí nepříliš široké kalhoty nebo nepříliš dlouhá nebo úzká sukně. Dokonce ani podpatky nevadí (ověřeno na vlastní kůži), spíše jde o to, aby obuv neměla tendenci opouštět majitele v tu nejméně vhodnou chvíli. Další mýtus hlásá, že v jakémkoliv ročním období kromě léta je na kolo „moc zima“. Ve skutečnosti opravdu nevhodné počasí bývá v Česku pár týdnů za rok, a to za sněhu a náledí. Jinak je mnohem příjemnější zahřívat se jízdou do všudypřítomných menších kopců, než mrznout na zastávce v očekávání tramvaje. Spousta lidí se bojí, že by o kolo ve městě snadno přišla. Není ale potřeba kupovat si drahé a lákavé vozidlo – bohatě stačí starý dobrý Favorit za pár stovek z bazaru nebo inzerátu. Tito kvalitní veteráni plní české sklepy a garáže, stačí promazat a vyměnit duši.

V mnoha případech cesta na kole zabere méně času než tramvají – nestojíte tolik na červenou, máte větší možnosti manévrování. Jízdou na kole odlehčujete dopravě, zlepšujete svou fyzickou kondici a alespoň částečně se vyhýbáte neustálému bombardování reklamou v dopravních prostředcích. Čím víc lidí bude jezdit na kole, tím větší tlak se bude vyvíjet na magistrát, aby se vylepšovala potřebná infrastruktura. Navíc o to usiluje dlouholetá aktivita iniciativy Auto*Mat (www.auto-mat.cz) s programem Do práce na kole a dalšími užitečnými projekty. Relativně mladá iniciativa Nikol (www.nikol-praha.cz) zase prosazuje systém veřejných půjčoven kol úspěšně fungující v řadě velkoměst. Tuto vizi se nebál realizovat vlastními silami úplně čerstvý DIY projekt Kola narůžovo (www.zijemetady.cz), prozatím alespoň v rámci Suchdola. Všechny tyto projekty mají šanci razantně změnit tvář města k lepšímu.

Vaření
Vařte si doma, nespoléhejte na rychlé občerstvení a polotovary. Není třeba si vyvařovat „jako od babičky“. Nejzdravější jídlo je stejně to nejméně upravované. Když vaříte sami, víte přesně, co za suroviny jste použili, nemáte důvod jídlo šidit, přepepřovat a přibarvovat aby vypadalo lákavěji, než ve skutečnosti je. Přečtěte si složení jednotlivých výrobků, zvažte, jestli vyjmenované komponenty opravdu chcete požít. Ochutnejte bio maso nebo mléčné výrobky – zjistěte, že opravdu chutnají lépe, nemluvě o etickém a ekologickém kontextu. Vaříte-li doma, věnujete tak čas sobě a svým blízkým, máte možnost si každý den udělat radost něčím, co bude dobré a zdraví prospěšné. Pomoci vám mohou četné foodblogy, kde najdete spoustu inspirativních receptů. Na rozdíl od klasických kuchařek jsou blogy doplněny o lidský rozměr, můžete si tak vyhledat autora, jehož celkový přístup vám bude doslova co nejvíc po chuti. Osobně mám v oblibě Kuchařku ze Svatojánu a Kláru z Co nového na kopci.

Běhání v parku
Je nesmyslné se do úmoru potit v uměle osvětlené klimatizované místnosti drahého „fitka“. Všechno, co potřebujete, jsou staré kecky a pár set metrů mezi stromy v nejbližším parku. Dvacet minut příjemným tempem bez vidiny zhubnutí těch 15 kil, co člověk nabral za léta strávená u počítače. Jen tak pro radost, soustředit se na pocity vlastního těla, pravidelný dech, cestu vinoucí se pod nohama. Chůze a běh jsou pro lidské tělo stejně přirozené jako dýchání. Nemusíte si k tomu kupovat speciální vybavení jako boty pro profesionální sportovce – při pohodlném poklusu kolem rybníka párkrát za týden nemáte šanci si zničit kolena. Zato si perfektně vyčistíte hlavu a vypadnete ze zaběhlého kolotoče.

Stačí ke štěstí
Mnohem nebezpečnějším než závislost na ČEZu mi připadá pocit, že ke štěstí potřebujete něco speciálního. Přitom stačí věnovat trochu víc času sobě a svým blízkým, všímat si maličkostí, zamýšlet se nad kontextem. Soběstačná je Země, soběstačný je člověk, který vnímá její rytmy, cítí se být její součástí, váží si sebe a ostatních tvorů.