Miley Cyrusová si během ceremoniálu při udělování Ceny Grammy několikrát změnila outfit, vystřídala jich za večer celkem pět, a to ve společnosti, která potřebuje nabrat nový směr, překonat limity možného, změnit realitu, vyřešit klimatickou katastrofu.

Když ale nevíme kudy kam, můžeme na tu utopickou představu o vysněné transformaci hodit kus hadru, aby úpěnlivá prosba o její realizaci nebyla na očích. Účes ale zůstává nezměněn, a tak je nám jasné, že se nacházíme stále v témže momentu strachu, kovové pachuti na horních dásních a smradu obětí masového vymírání druhů.

Klečíme ve světě praktických a od původu odtržených věcí, který jsme si v minulých stoletích tak nádherně vystavěli, abychom se mentálně dokonale oddělili od přírody, která roste ve skutečnosti z nás, z níž rosteme my, která námi probublává, propůjčuje nám dech, duch, duši, pokud mám převléct naruby lidský narativ vystavěný na myšlence, že až člověk oduševňuje předměty ve svém okolí.

Timothy Morton ve své knize Ekobytí popisuje postmoderní myšlenku korelacionismu – věci neexistují, dokud nejsou někým realizovány. Ten, kdo koreluje, uskutečňuje věci, aktivní bytost, za niž jsme se naučili považovat výhradně člověka, která nechává věci zjevovat se, se podle Mortona začal přeceňovat na úkor korelovaného. Vykradli tak lidé autorská práva patřící až vztahu mezi korelovaným a korelujícím? Vypadá to, že si přivlastnili moc, která ovšem může být pouze zdánlivá. Nelze totiž říci, že „entita, jež rozhoduje, co je reálné […], je reálnější než zbytek věcí“ (Ekobytí, s. 57).

Buď, anebo
Jak se vyrovnáváte se stresem? Hledáte si zkratky? Když se necítíte být tak zcela ve své kůži, obléknete se do Margiely, nebo Toma Forda? Alespoň jsou to reálné možnosti, buď to, či ono. V takové situaci často přichází rozhodovací paralýza, kterou však náhle přeruší nezvaná otázka: Musíme si opravdu jednu z těchto možností vybrat? Je třeba souhlas, nebo nesouhlas. Ano, ne. Čárka před nebo. Možná je ne. Asi je ano. Morton se snaží takovému „dualismu“ odporovat, když samozřejmě dále v intencích ekologie a globálního oteplování mluví o parakonzistentní logice, která připouští flexibilitu a pravdivost výroků se tak určuje nikoli na dvou pólech, nýbrž na škále: „Výroky tak mohou být celkem pravdivé, lehce nepravdivé, skoro pravda.“ (Ekobytí, s. 61). Pomocí imaginace, promýšlení nejrůznějších utopií, neexistujícího, nezrealizovatelného, se můžeme dobrat nečekaného východiska…obléct si šaty hned patery.

Nenechat nit suchou
Fashion show Miley Cyrusové s jásavými komentáři pod instagramovými příspěvky s pěticí fotografií konvenuje konzumnímu přístupu k módě a v ekologickém rámci by se vzhledem k moci, kterou celebrita disponuje, dala označit za nemorální. Distributoři módních produktů, jako jsou Shein nebo Temu, totiž často stavějí svůj úspěch na nedostatečném sebevědomí dospívajících a sociálním tlaku, který promlouvá odsuzujícím jazykem, pokud nemáme neustále nové oblečení.

Jak říká i Morton, individuální zodpovědnost se ale nedá příliš vymáhat, protože čin jednoho člověka masové vymírání nezpůsobí, to až jejich součet. Ovšem kolika? A jakých? V tom spočívá paradox globálního oteplování. Vinu nese lidstvo samotné. Ale tato „skupina“ je přece tak neskutečně široká, jak je tedy možné v ní vinu férově distribuovat? Neseme vinu kolektivní, se kterou se rodíme a pro niž se obětoval Ježíš? Proč předpokládat hříšnost lidí, kteří se ještě ani nenarodili, jen proto, že si nesou to nezvratitelné znamení „člověk“? A proč bychom se z ní měli neustále zodpovídat? Smysl pro sebemrskačství je třeba vymyslet, a to zabere nějaký čas; řešení globálního oteplování necháme na později.

Hesseho postava Demiana ve stejnojmenné novele interpretuje Kainovo znamení jako jakousi energii okolo výjimečného, nonkonformního člověka, která způsobuje v ostatních strach a potřebu se od takových distancovat. Zábrana zabít je tak podnícena nikoli božím verdiktem, jímž je Kainova vražda zapovězena, ale vlastní zbabělostí, pro niž tvoří božské přikázání záminku. Demianova interpretace je zběsilá, ale mění kurz. Ani Sinclair, jemuž ji Demian vypráví, jí sice zcela nevěří, ale nahlodává v něm skořápku samozřejmosti.

Zbyteční umělci
Umělci jsou často hnacím motorem změny kvůli imaginaci, která je vlastně obměnou reálna, nikoli jeho protikladem. Rozevírá ho, čímž se rodí společenský obrat. Není to jen přemýšlení v mezích bílých galerijních krychlí, umělci jsou často filozofy současnosti, když nejenže promýšlejí nemožné, ale také ho realizují. Nerealistická představa je totiž nemožnou do doby, než ji někdo uskuteční. Neviditelné neviditelným (a zdánlivě neexistujícím) do chvíle, kdy je korelující nevynese na světlo, kdy si ho někdo nevšimne a nenechá být reálným. Člověk tak tvoří svůj svět, nikoli ve smyslu bezmezné moci a svobody, jeho schopnost vymaňovat věci z temnoty je závislá na jejich existenci pod povrchem, ve stínu. I v ekologické otázce mohou být umělci transformativní silou, skrze svá díla dokážou ostatní navést, jak podávat skrytému ruku a jak jej vůbec nahmatat. Ve finále snad můžeme skrze toto chytání neurčitého, protože (zatím) nevnímaného, dosáhnout odlišného náhledu na svět kolem sebe: Nebude už něčím mezi jedničkou a nulou, mezi ano, ne, multitaskingem s neprorazitelnou strukturou, podél níž se musíme ohýbat a přizpůsobovat jí tkanivo svých myšlenek a nápadů.

Opustit kostku a vkročit do čtverce
Umělecký projekt Do it organizovaný světoznámým kurátorem Hansem Ulrichem Obristem (poprvé v roce 1993 v Paříži) je souborem instrukcí vytvořených umělci – v současnosti jde například o Arthura Jaffu, Jennu Sutelaovou nebo FKA twigs. V nedávném rozhovoru v podcastové sérii Otevřené hlavy na Radiu Wave citoval kurátor manuál Alexandry Daisy Ginsbergové: „Najděte kus země v zahradě nebo na chodníku, v džungli, v lese, odměřte provázkem nebo páskou čtverec stopa krát stopa, klekněte si a zaznamenejte všechny živé věci, které ve čtverci vidíte, představte si organismy, které vidět nemůžeme, přemýšlejte nad jejich vzájemnými vztahy. Všechny bytosti pojmenujte. Pokud jejich jména neznáte, vymyslete si vlastní. Teď si do čtverce stoupněte a zamyslete se nad vztahem mezi vámi a každou bytostí ve vašem čtverci; cítíte se velcí nebo malí?“

Pro londýnskou Serpentine vytvořila umělkyně také zahradu, která vydrží mnoho let a je primárně určená pro opylovače, nikoli k lidskému užitku – kromě estetického potěšení. Obrist v rozhovoru také zmínil nutnost nezvyklých spoluprací a interdisciplinarity pro promýšlení alternativ světa, který je v důsledku ekologické katastrofy se současným přístupem odsouzen k zániku. A v souvislosti s rolí uměleckého uvažování ve věci globálního oteplování je třeba také zmínit knihu 140 Artists’ Ideas for Planet Earth [140 uměleckých nápadů pro planetu Zemi], vydanou právě Serpentine a editovanou H. U. Obristem společně s kurátorem Kostasem Stasinopoulosem.

Všechno bude v pořádku, dokud budeme mít svět pod kontrolou
Možná dospějeme do stavu, kdy se oprostíme od výlučnosti, kterou jsme si v našem environmentu vybudovali, a pochopíme, nebo spíš pocítíme, sebe jako pouze jednu z entit. Že hierarchické rozřazení bytostí trpí přílišnou analýzou, propočítaností, vykalkulovaností a vytváří či udržuje právě ony boxy, za jejichž hranice naše myšlení nedosahuje. Neustálé napojení na užitečnost pro člověka, či honosně řečeno lidstvo, je to, co nás nechává zaseklé na jediném řešení ekologické katastrofy – nových technologiích (aneb elektroauta nebo osídlení Marsu a jsme v suchu). Ulpíváme tak stále v drápech nástrojů, které ji zapříčinily. Jak tvrdí posthumanistický filozof David Abram, je naopak třeba dostat se k hloubce této strašlivé krize a zvrátit předsudečné vidění zafixované v našem způsobu, jak se zde pohybujeme, jak věci chápeme, a přivinout se ke smyslovosti. Napojit se na naše okolí, nebo spíš splynout s ním namísto zahlazovacích řešení této krize, která pouze maskují její podstatu, dělají, jako by o nic nešlo.

S umělými květinami pouze na hrob
Když jsem u své terapeutky projevila lítost nad vztekem, který jsem pocítila při nedávné hádce a který vyústil ve výbušnou reakci, řekla mi, že cílem není regulovat chování a potlačovat projevy emocí. To může ústit v jejich nahromadění, problémy by byly pouze odsouvány, než aby dospěly do stádia vysoké závažnosti. Nejsem prý u kouče, ale na terapii. Zabránit daným emocím není žádoucí, protože to není možné, je třeba onu příčinu, hluboké přesvědčení a impulz pochopit. A já se opravdu domnívám, že pochopení je způsob, jakým lze věci změnit, opravdu od kořenů, ať už se jedná o psychické procesy nebo masové vymírání druhů. Pouze naaranžovat umělé květiny na vyschlou půdu k ničemu není.