„Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Nostalgie se nezbavíme ani ve zdánlivém bezpečí umění. Novodobé předělávky děl starých mistrů, jejich karikatury a recyklace nejsou ničím jiným než vzpomínkami. Takové počiny stavějí na slávě minulého a snaží se ji znovu vyzvednout z popela zapomnění. A kupodivu s takovým přístupem vykradačů hrobů většinou slaví úspěch. Jak by ne! Každý se raději ponoří do klidných vod známého, než by se zatajeným dechem prozkoumával divoké vody adrenalinové přítomnosti. Proč se tolik hezkých českých filmů odehrává v „totáči“? Protože se břichatí pánové a dámy s trvalou od srdce mohou zasmát tomu, jak se tenkrát měli. A už nemají.

Na fenoménu volání po dobách dávno minulých je pozoruhodné, že shodně lkají všichni, kteří dosáhnou jistého věku (podle situace). A je jedno, zda jde o babičku současnou, babičku prožívající svůj důchod v padesátých letech minulého století, anebo dokonce nynější školačku, která zestárne až za dalších padesát let. Ve všech případech se vzpomíná na zlatou éru mládí, přes filtr paměti zesládlou a zrůžovělou, a tedy ideální. Po bližším ohledání ale zjistíme, že ideální se v tomto případě rovná zidealizovaná.

Jenže na co to vlastně bude ta letošní školačka v roce 2086 vzpomínat? Ano, babičky budoucnosti budou ve své chátrající paměti hýčkat záblesky ze zlatých časů, které panují právě teď. Ve chvíli, kdy čtete tento článek, paradoxně prožíváte nostalgii někoho z budoucnosti. Prožíváte svou vlastní nostalgii, jen to ještě nevíte. Protože jak praví název jedné knihy a jednoho filmu a jedné kapely: bude hůř.

To je taky jedna z mála jistot, které život přináší: všechny nás čeká smrt, pokrok a evoluci nezastavíme a ač se to zdá jako protimluv, poměry jsou čím dál horší. Tedy alespoň subjektivně se to tak jeví.

Týrání fotkami
Nostalgie je stesk po všem minulém, zašlém a ztraceném. Svým způsobem je nostalgický každý. Ano, nejspíš i vy sami. Prohlížíte si s oblibou staré fotky, chodíte na třídní srazy, jásáte nad Pedrem a Kofolou, těšíte se každé Vánoce na tutéž pohádku? Pak si určitě také přiznáte, že znovuobjevení oblíbené hračky v dětském pokojíku vás dokáže katapultovat do těch sépiově zbarvených let, kdy jste ještě šišlali.

Slabším odvarem rychlené nostalgie jsou potom povinná promítání fotek z dovolené (dříve listování tlustými fotoalby), kdy se za jiných okolností dobří přátelé vzájemně týrají desítkami stejnostejných záběrů jednoho lehátka mezi tisíci dalšími na prosluněné pláži. „Přece tady z toho úhlu to teprv vynikne, že jo? Jé, tam vám bylo tak krásně!“

Jako by existovala daná lhůta, po jejímž uplynutí se vzpomínky na všechno špatné prostě rozplynou, a v mysli zůstane jen dokonalý obraz retušovaný víc než obálka časopisu o módě.

Nepadnoucí šaty
Hledání zlaté éry a dodatečné retuše vzpomínek totiž pramení z nedostatečné schopnosti prožívat současnost a naplno si ji užívat. Fotky jsou tou nejkrystaličtější esencí neschopnosti prožívat danou chvíli. Raději svět kolem sebe jen zakonzervujeme a pohled na něj si užíváme až zpětně s podkresem nostalgických vzdechů.

Jenže okamžik současnosti je tak krátký, že jeho prožívání a vnímání samozřejmě vyžaduje mnohem větší soustředění, než když se k němu máme čas vrátit anebo se na něj předem těšíme. Nikdy se ale nelze vrátit přímo k danému okamžiku v celé jeho komplexnosti, se všemi vůněmi, se všemi neviděnými detaily za všemi rohy, s větrem ve vlasech a momentálními asociacemi v mysli. Vracíme se jen k výseku úzkému jak nitka a z těch nitek se snažíme znovu spřádat šaty toho, co bylo. Ale jsou děravé a už nepadnou. Jak by také mohly? Nostalgie je dobrá tak leda na záplatování. À propos: také vám babička látala děravé ponožky?