„You ain’t heard nothin’ yet,“ („Ještě jste nic neslyšeli“) říká Al Jolson jako Jackie Rabinowitz ve filmu Jazzový zpěvák (1927). Jedna z prvních vět pronesených „ze stříbrného plátna“ ohlašuje zánik více než třicet let trvající éry tzv. němého filmu. Jenže i o desetiletí později vznikají další tiché snímky.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?