Zlitá svou nadějí svítáš v soumraku svých tušin. Už mušim. Všechno to bublá, pracuje. Buď s tím. Baví mě se do nich nořit, být jimi. Co jsme jiného než jeden druhým? Pouhý pohled, poslech nás přivine. Přelije věčně neposlušnou pozornost.

Dívám se na cizího, jako bych se díval na sebe. S jistými rozpaky přijímám, odmítám. Tohle ne. Tohle chci. Kecy v kleci. Projekty, plány, práce na realitě. Aby víc fitovala domnělému mustru. Zkoušíme varianty pro budoucí rozhodnutí. Tady a teď jsme ale ztracení, bez sebe. Jen přítomnost u tváří, kterých se bojíme. Nebo si myslíme, že se bojíme. Že jsou nebezpeční, že se ztratíme. Máme ale co ztratit? Minulost, kterou máme za přítomnost. Sebe, vlastně svůj obrázek, mozaiku plánů, dojmů a zájmů. Ve skutečnosti jsme spící vědomí toho obrázku. Dramaticky nekonkrétní, s ním ztotožněné.

To vědomí se vyznačuje jistou tělovitostí, průvodcem, domovem, kterým ale nejsem. Jsem s ním jen spřítomněn, sbytostněn, mezzosten. Je to otázka, kterou se musím snažit chápat. Vcítit se do svých vlastních pocitů, zpřístupnit je pro toho druhého, kterým jsem, s patosem, brutální teatralitou, abych se zaujal, protože zájem je alfa a omega našeho vztahu. Oko, do duše okno. Pohled do blba znamená problém. Nebo i konec mě jako nepodařeného manželství.

Každý je drama, cesta blátivá i klidná, podle počasí. Lehkonohý běh může uvíznout v těžkomyslnou zácpu, kde prakticky není pomoci, protože o pomoc nestojíme, nevíme o problému, o sobě, o cestě. Místo sebe přijímáme cizí roli, betonujeme ji. Padáme z křehkého rozhraní mezi sebou a druhými, vzdáváme se cizímu myšlení ze strachu, traumatu a špatného učení, nevážení si sebe, nezhodnocení, nespojení situace s historií. Zušlechťovací mechanismy selhaly nebo pracují příliš sofistikovaně. Jsme nesrozumitelní sobě i druhým. (Já je specifický druhý.) Zkrátka se sobě ztratíme. Přesuneme těžiště ze sebe na druhé.

Plánování vlastně není tak špatné. Dát druhé straně vědět o svých myšlenkách. Druhá strana je jak já, tak druzí. Zrcadlíme se. Plán není nepřítel svobody. Je to pole pro ni. Stačí provizorní, ale je třeba ho dodržet. Splnit, když si dám slovo. Chovej se ke druhým jako k sobě. Tak se k nim totiž chováš. Akorát to nevnímáš, protože ani nevíš, že se k sobě nějak chováš. Ale jo, jde o vztah.

Je třeba se sebou komunikovat, zjišťovat věci. Vědomí obývá psychiku stejně, jako obývá tělo. Není jí, ale je jejím životem. Může ji opustit, je to svoboda. Může se leknout a vzdát zmatku, rozptylu mezi sebou a druhými. Může žít druhými. Musí. Ale taky sebou. Je to kompromis, váhy, zrcadlení. Jedno je druhým, ale taky není. Proměňuje se. Ty jsi oni, obsese. Vědomí, přítomnost hledá řešení. Padá do tušení, vidin budoucnosti, až k ohlušení. Předpovídá, napovídá, co je třeba. Dno a něha. Všechno je jasné, než zhasne. Nic. Pokračuje na cestě z klícky. Hledá, magicky. ∞