Naši přítomnost z části tvoří zvukové podněty, které ovlivňují naše rozhodnutí, prožitky a pocity. S nadcházejícími měsíci však nepřichází pouze tma, ale i něco, co je věčné, neměnné a poslední dobou pro nás i vzácné. Ticho, ten libozvučný nezvuk, který tak nutně potřebujeme.

Společnost je kakofonií naší doby. Klubko zdvořilostních frází a vyprázdněného tlachání, jež se kolem vás pomalu obmotává a utahuje smyčku. Dusíme se. Lapáme po dechu a kvůli nedostatku kyslíku nám odumírá mozek. Prosíme o milost, ale marně. A pak to přijde. Vysvobození v podobě společenské klinické smrti. Léčba skrze ticho.

Ticho je na začátku a na konci všeho známého. To, co je mezi tím je sice jen dočasné, ale neméně podstatné, protože to je právě to, čím jsme. Proto se čas od času musíme oprostit od všudypřítomného hluku a skrze onen nezvuk se zahloubat do sebe sama, jelikož přemýšlet sám nad sebou je jeden z největších luxusů dnešní doby.

Zpět sám k sobě
Účelné myšlení se stalo fetišem naší pragmatické společnosti, ve které je vyšší výkonost nezpochybnitelnou modlou a melancholické poblouznění kacířstvím. Pomalu se sami sobě vzdalujeme. Při letmém pohledu do zrcadla už jen stěží poznáváš tu osobu plnou ideálů. Kam ten člověk odešel? Vrátí se někdy zpět, anebo jsi ho nadobro zabil? Úpěnlivé přemýšlení se jako nit táhne jedním z těch ztichlých, temných, podzimních dnů. Melancholie nám ovládla mysl. Vzpomínáme na věci, které byly krásné, ale už nejsou. Na pocity, u nichž jsme se dušovaly, že na ně nikdy nezapomeneme. Libujeme si v tom někdy až masochistickým způsobem, protože právě díky bolesti víme, že jsme ještě naživu.

To, co po tobě zbylo
Bolest života je naším motorem. Chceme milovat, ale bojíme se. Ještě před chvílí jsi tu byl. Tvoje přítomnost na mě působila jako opiát. Mou mysl naprosto ovládla. Jsem závislý a potřebuji víc. Jediné, co tu teď po tobě zbylo, je ticho. Mrazivé a všudypřítomné. Droga přestává působit. Abstinenční příznaky jsou hrozivé, bolest jen stěží rozdýchávám.

Musím tvůj opiát něčím nahradit. Je potřeba mozek znovu ošálit. Chce to placebo. Úzkost mě sladce přivíjí do své náruče. Melancholie mi začíná proudit krevním oběhem zcela nehlučně, ale s o to větším efektem. Je to plný pocit prázdnoty. Patetické vzpomínky jsou přibarvené časem. Vše je v tomto světle hezčí, dokonalejší než bývávalo. Vidím jen obraz bez zvuku, protože to tak chci. Vkládám do ztichlých úst dialogy, které se nikdy nestaly. Lžu si, ale je to krásná lež. Opět jsem se stal závislý.

Pravé já
Ticho je jen zrcadlem. Nehodnotí, neodsuzuje, neškatulkuje. Ticho pouze odráží tu nejsurovější formu bytí, která se nachází v každém z nás. Možná to je ten důvod, proč je tento zvuk v dnešní době natolik vzácný. Snažíme se přehlušit a zadupat do prachu společnosti naše pravá já, protože víme, že na to nejsme připraveni. ∞