Veřejný prostor je prázdnem, vlastně prakticky ničím. Ale zároveň je to takové prázdno, které je těhotné vším a z něhož – z ničeho nic – se může ledasco vynořit. Ve starověké Číně pro to měli pojem Tao.

Představte si text bez mezer na stránce bez okrajů, kde slova na sebe plynule navazují a odlišit je můžete jen velikostí písma, barvou nebo fontem. Představte si nepřerušenou řeč, v níž chybí nejen pauzy k nadechnutí, ale i mezery, kde do projevu může vstoupit někdo druhý. A konečně, představte si město bez ulic a náměstí, kde domy jsou na sebe tak nalepeny, že prakticky jedinými okny do místností jsou dveře, obvykle umístěné ve stropě. Takto by vypadala společnost bez veřejného prostoru. A takto, překvapivě, vypadá i nejstarší město, které dosud archeologové vykopali – Çatal Hüyük [čatal höjuk].

Vztah mezi společností a veřejným prostorem lze nahlížet jako vztah měst a veřejných prostranství. Jsou to dvě odlišné, leč vzájemně propletené a vzájemně se ovlivňující roviny. Společnost je vytvářena rovinou komunikace, město je vystavěno z materiální roviny zemského povrchu. Do společnosti jsme zapojeni skrze naši psychiku, ve městě se pohybujeme jakožto těla.

Veřejný prostor je prostorem, kde se společnost „děje“, kde se otevírá cizím věcem, lidem i myšlenkám a kde se ve svobodné interakci rozhoduje o její vlastní budoucí podobě. Veřejný prostor je jakýmsi vnějškem uvnitř společnosti, je jak jejím zrcadlem, tak jejím výrazem, tak onou mezerou mezi výrazem a obrazem. A právě touto mezerou může do společnosti vstoupit změna.

Diferenciace moderní společnosti
Moderní společnost je založena právě na změně – jejím iniciátorem může být kdokoli a cokoli. Právě ve veřejném prostoru dochází k artikulaci i šíření povědomí o společenských událostech a změnách. Zásadní úlohu přitom hrají komunikační média, která vybírají, co a jakým způsobem do veřejného prostoru vpustí, kdo zde může hovořit ke komu a v jakém kontextu. Protože moderní společnost je funkčně diferencovaná, což znamená, že ji tvoří jednotlivé, do značné míry oddělené, leč vzájemně na sobě závislé sociální systémy, které vždy plní určitou funkci (ekonomika je orientována na zajištění materiálních potřeb, věda na pravdu, právo na spravedlnost, politika na moc atd.), komunikační média definuje jejich orientace na vytváření obrazu společnosti. Právě tento obraz je pozadím (rámcem), díky němuž dávají jednotlivé události, které se dějí ve veřejném prostoru a které jsou jako události médii prezentovány, smysl.

Mnohost obrazů společnosti
Mnohost komunikačních médií zajišťuje, že zde není pouze jeden obraz společnosti, a tedy i to, že jednotlivé události lze interpretovat různě. Proto hovoříme o mainstreamových a alternativních médiích: protože vytvářejí většinový a menšinové obrazy společnosti. Jestliže mainstream definuje snaha vytvářet jednotný obraz společnosti a ambicí těchto médií je tedy oslovit každého, snahou alternativních médií je tento obraz narušovat, vymezovat se vůči němu, kritizovat ho nebo vytvářet obrazy jiné.

Obě funkce jsou důležité. Zatímco jednotný obraz společnosti tvoří základ porozumění, a je tedy tím, co společnost na komunikační úrovni spojuje, alternativní obrazy otevírají jiné možnosti porozumění, odlišné pohledy, a tedy i zakládají možnost změny a zároveň jsou obranou před totalitní nadvládou jediného obrazu.

Veřejná prostranství jsou tu pro všechny
Veřejná prostranství, tedy ulice, náměstí či parky, jsou tím, co propojuje jednotlivá specifická místa do funkčně provázaného celku, kterému říkáme město. Veřejná prostranství definuje to, že jsou principiálně přístupná pro každého. A právě jimi jsou obvykle vedeny i veškeré dopravní a technické systémy, které umožňují každodenní materiální fungování veškerých funkčně rozrůzněných míst. Vysoce rozrůzněná společnost totiž potřebuje velice různorodá místa: místa k bydlení, místa k setkávání, místa pro různé typy činností, místa k odpočinku i místa pro zajištění funkcí nejrůznějších technických systémů. Tak jako pro různé činnosti existují různorodé nástroje, tak jsou pro různé typy aktivit potřeba i různorodá místa, stejně jako lidé s různorodými schopnostmi.

Protože veřejná prostranství všechna tato různorodá místa propojují a krom toho zajišťují i vlastní funkce související s veřejným prostorem, a tedy i s obrazem společnosti, jsou na ně kladeny vysoké a často protichůdné požadavky. Nejsou to jen požadavky různých typů dopravy: auta, tramvaje, cyklisté a chodci, ale též požadavky na ticho, klid a odpočinek na jedné straně, stejně jako možnost pořádat kulturní a komerční akce nebo používat nejrůznější techniku, která je hlučná a obtěžující, na straně druhé. Obvykle je to otázka limitů, tedy nikoli zda na veřejné prostranství někoho nebo nějakou aktivitu vpustit, ale spíše za jakých podmínek. Proto je třeba kulturní akce i demonstrace předem ohlásit a proto by mělo mít město možnost regulovat například velikost či umístění reklam nebo požadavky na emise a hluk u vozidel, která na svá veřejná prostranství pouští.

Událost propojení
O podobě i využívání veřejných prostranství se diskutuje a rozhoduje ve veřejném prostoru. Do veřejného prostoru však vstupují události, které se odehrávají na veřejných prostranstvích. Právě skrze události tak dochází k propojení měst a společnosti. Právě událost je jednotou místa a dění, které je přikládán určitý význam a souvislost s jinými událostmi a místy. Jedině takto vznikají dějiny: jako propojení míst, událostí a jejich účastníků. ∞


autor: Pavel Holubec