Téma čtrnáctého vydání Artiklu. Proč tak kysele? Veřejný prostor je důležitým místem k setkávání a utváření vztahů. Je místem, které nás denně obklopuje. Ovlivňuje. Prostředím, za které zdánlivě nemáme zodpovědnost. Znamená veřejný prostor místo k obývání nebo je pro nás pouhým předělem mezi naším prostorem soukromým a tím dalším, kam se přemisťujeme? To jsou otázky v poslední době mnohokrát otevřené a poměrně vyjasněné; není tedy nutné o nich teoretizovat. Stačí se projít současnou podobou našeho města, nechat jej na sebe působit a sami si otázku komfortu veřejného prostoru můžeme zodpovědět. Vyrůstají nám v cestě obrovské budovy, okraje chodníků rozeznívají hudební nástroje, zeleň zarůstá betonem. Dynamika veřejného prostranství je nepopiratelná a častokrát spojená s dlouhými diskuzemi ohledně jeho výsledné podoby. Je to ale dialog, který můžeme utvářet i my? K veřejnému prostoru bychom měli být stejně zodpovědní jako k tomu soukromému. Neměl by nám být lhostejný jeho stav a kultivovanost. Proč tak kysele tedy? Nechceme připomínat nebo adorovat známé, chceme ukázat to, co je pohodlnější přehlížet. Apelovat na to být kritický i v otázkách něčeho, co nám zdánlivě nepatří. Umíme se ve veřejném prostoru pohybovat a užívat si jej včetně jeho dalších vrstev a pater? Únorový Artikl vám přináší několik úhlů pohledu, včetně toho kyselého kritického. Také vás ale inspiruje k tomu umět se koukat kolem sebe a přináší dialog o umění v něm. ∞