Vzhůru do tanečních!
Koktejlové šaty, boty na podpatku, rukavičky a motýlek a jde se tancovat! Takhle nadšeně šel do tanečních z mé generace jen málokdo. Ale i přesto se našli nadšenci, kteří si kurzy standardních a latinsko-amerických tanců užívali stejně jako páteční alkoholové dýchánky v (dnes již nefungujícím) klubu Face To Face.
Kdo někdy zažil, jaké to je přijít poprvé do tanečních, ten si jistě pamatuje to hlasité pohihňávání slečen, které se po známém heslu „Pánové, zadejte se!“ rozlehlo po celém tanečním sále. Nesmělé úsměvy, šlapání po vyleštěných botách a pády při nácviku valčíku byly každodenním chlebem i v tanečních, kam jsem chodila já. Schválně jsme provokovali asistenty, kteří nám neustále zírali na nohy a čekali, až s partnerem uděláme chybu. Buď jsme před nimi záměrně utíkali svižným foxtrotem anebo je účelově ignorovali s přiblblým pochechtáváním.
Zlatých „náct“
Zatímco počet rodičů tanečníků během roku geometrickou řadou klesal kvůli nudnému posedávání na hodinách, podíl obecenstva věkové kategorie šedesát a více let zůstával stejný. K nelibosti adolescentů je zbývající rodinní příslušníci i nadále kontrolovali, a tak vidina útěku do hospody o přestávce byla nemyslitelná. Poslední úsměvnou vzpomínkou na školu tance v mých šestnácti byla chvíle, kdy jsem si začala užívat tancování čím dál tím víc (k velkému překvapení znuděných asistentů) a začala jsem záměrně vyhledávat pány, kteří v sobě měli aspoň krapet tanečního ducha. Nebylo to lehké ani zvlášť příjemné. Prošla jsem si rukama upocených introvertů, kteří ze sebe v záchvatu nervozity začali sypat historky o svém panictví a osamělosti, stejně jako horkokrevných extrovertů, jejichž ruka po pěti minutách tance začala velice nenápadně sklouzávat do spodních partií s drzým úsměvem ve tváři.
Poté, co jsem se sama stala asistentkou v taneční škole, musela jsem se výsměchu puberťáků postavit čelem stejně, jako mí předchůdci. Hlavní problém byl, že jsem občas nebyla schopná se udržet. Vyprskla jsem smíchy při pohledu na pár, který tak zuřivě tančil, až mladík poslal svoji překvapenou partnerku přímo proti zdi. Aspoň cestou letmého výsměchu jsem se mohla pomstít uhrovitým pubescentům, kteří naprosto ignorovali mé dobře míněné rady.
Darling Cabaret v akci
Po pár letech jsem se do tanečních opět vrátila, byť jako šatnářka, abych zjistila, jak hodně se toho změnilo. S hrůzou v očích jsem pozorovala zmalované slečny, oblečené do upnutých šatů se střevíčky na vysokých podpatcích. Pokud si chci opravdu dobře zatancovat, potřebuju kvalitní obuv. Nejlépe takovou, která má kluzkou podrážku – můžu se tak lehce otočit, a to jak v cha-cha při švihu kyčlí, tak při americké spině v jaivu. Pokud si vezmu na ples taneční školy jehly, riskuju nejen vyvrknutí kotníku, ale také možnost, že si vůbec nezatančím tak, jak ve skutečnosti umím.
Problém tkví především v trendech, které dnes celé společnosti diktuje oděvní průmysl. Jsou zcela jiné než dříve a neberou ohled ani na základní zásady slušného chování ve společnosti, které se v tanečních mají pěstovat stejně precizně jako kroky do polky. Typické koktejlky do tanečních už moc dívek nenosí, protože jim připadá, že vyšly z módy. Pánové zase mají problém s úpravou košile a kalhot, protože nemají s jejich nošením téměř žádné zkušenosti.
Naučím tě všechno, ale umět nebudeš nic
Ubývá také nadšenců pro tenhle celkem zábavný koníček a tím pádem i taneční školy začínají slevovat ze svých požadavků. Mladým tanečníkům se za půlrok narve do hlavy desítka různých tanců, ale ani jeden neumí pořádně a nikdo se neobtěžuje je to doučit. Z tanečních se stává spíš komerční věc, ve které se mají mladí především bavit, bohužel na úkor úrovně jejich taneční průpravy. Na plesech na konci sezóny to vypadá prazvláštně – minimum párů umí správně rytmicky zvládnout cha-cha, natož pochopit, „jak tančit valčík, abych ho sakra stíhal“.
Můžu se jenom modlit, že pohár trpělivosti časem některému ctěnému tanečnímu mistru přeteče a začne s tím něco dělat. Nebo už nejznámější pražské taneční školy jako Plamínek, Vavruška, Oplt, HES a Taneční škola Národního domu na Vinohradech vsadily pouze na svou starou dobrou pověst (která se většinou už nezakládá na pravdě) a vidina tučného výdělku za kurzovné jim zaslepila oči?