Brzy, téměř po svítání. Okolí je ještě šedomodrý a začíná se probouzet. První šum městské hromadné dopravy se snaží konkurovat tichu a začíná se mu to dařit. Nechám se probudit ránem namísto budíku a chvíli přemýšlím, čím vším dnešní den naplním. Neposlechnu dnes priority, když je tolik možností. Náhoda? Nemyslím si.


V létě je těžké ztišit se, když vše usíná i vstává skoro v jednu chvíli. Většinu věcí, co přes rok nestíháš, necháváš na tu okurkovou sezónu. Všichni se rozutečou pryč, s batohem na zádech, a jejich zážitky vidíš akorát na internetu. Máš pocit, že to bude ideální chvíle pro dodělání všech těch restů, které vytvořil rok. Jak se ale letní den krátí, stejně je to i s časem a vše zase začíná nabírat podobu známého koloběhu. Je třeba zvolnit. Máš stále pocit, že ti něco utíká. Zvlášť v Praze. Děje se tady toho příliš, nadbytek všeho. Příliš mnoho kulturních akcí, příliš mnoho přátel. Všechno bys rád stihl, ale začneš se v tom životě topit a najednou vidíš, že záchranný kruh ti nikdo nepodá. Musíš se v tom sociálním moři plném priorit naučit plavat sám. Až si jednou pořádně lokneš, dojde ti, že by se takhle dalo koupat stále. Mezi prstama se ti vytvoří blány a i přesto najednou cítíš, jak ti skrze ně protéká život. Vylezeš na souš, aby ses nadechl. Rozhlédneš se a zjistíš, že za celou tu dobu se v moři nic nezměnilo. Je stále tak mohutné a soběstačné, že tvoje existence ho z břehů nevyleje. Najednou máš křídla a můžeš se vznést. Celou tu realitu, kterou jsi byl pohlcen, vidíš z nadhledu. Začneš se sám sobě smát. Vidíš, kolik času svého života jsi utopil. Letíš dál, najednou tak daleko, že ztrácíš z obzoru moře a otevírá se před tebou nový, nepoznaný obzor. Krajina, která ti může být oázou uprostřed pouště, toho hledání, ze kterého tě vynesla křídla, co ti na poslední chvíli narostla.

Ve městě se život krásně ztrácí. Dlouho jsi mladý a dlouho stárneš. Než se najednou ohlédneš a zjistíš, že čas tak relativní není. Ve městě se nad vším krásně povídá. Realita tvořená ze slov u podtácků s dobře vychlazenou dvanáctkou. Život, který nespěchá, protože sedí na pohodlné židli. Ztišit se a zpomalit, být trpělivý. To je dnes, když všechno chceme hned a prahneme po nových věcech, umění. Potkala jsem tě v pravý čas, abych si tyhle věci uvědomila. Zklidnila jsem se a vše ke mně chodí přesně tak, jak potřebuji. Aby se věci mohly dít, potřebují prostor. Pro ně je život nekonečný.

Čteš tyhle řádky a štve tě, že se v nich nemůžeš najít. Chtěl bys, protože tenhle text vlastně čteš hlavně kvůli tomu. Hledáš potvrzení, že tenhle život žiješ správně. Chceš se s něčím ztotožnit a ujistit se, že v týhle podobě života nejsi sám. Nabýt iluze, že ani sám nikdy nebudeš. Jako bys hledal návod na život. Na všechno přeci existuje. Minimálně na Googlu.

Všichni jsme odrazem sebe sama. Život je nekonečnou zrcadlovou síní, ve které se koukáme sami na sebe v různých zrcadlech. V jednom ale máš příliš dlouhé ruce, v tom dalším ti zase nos jde příliš do šířky. Samozřejmě, že se nejraději zahledíš do toho, ve kterém se vidíš nejblíže své vlastní představě. Není náhoda, že rád trávíš čas s těmi, se kterými si rozumíš. Jsou ti podobní a je ti s nimi dobře. Nikdo se nechce potkávat s někým, s kým by se dohadoval nebo by mu neseděl jeho charakter. Já ráda koukám na starší podobu sebe. Nezrcadlí se mi samozřejmě jen v tobě, ale velká část z ní ano. Jsou to hodnoty a přístup k věcem. Jako bys už mé teorie prověřil v praxi a já se nebála pak vkročit kamkoli, třeba na tenký led. Vidím, že jsi po něm přešel bez úhony. Jdu a nebojím se.

Jsou věci, na které čekáš dlouho. To dlouho, které lze říct ještě nejmíň desetkrát, a přesto by svým počtem neodpovídalo počtu měsíců, které by opisovalo. Přesto ale víš, že se dočkáš. Cítíš to tak silně, že z myšlenky tvoříš realitu, která pouze nemá dané přesné datum realizace. Téměř všechno se dá naplánovat a stanovit. Dokonce i ta jediná jistota v životě, která jej ukončí nebo předělí – smrt, už může mít svůj konkrétní termín. Číst v novinách přesné datum smrti dívky, která o ni sama žádá, už popírá snad vše přirozené. Cokoli chceš, můžeš mít. A dostaneš.

Jsem teď v takovém klidném mezidobí. Slunce je spouštěčem ke všemu, co by člověk ani neplánoval za chladných dnů udělat. Zažít. Jakoby většina roku byla ledovou celou, která ve svých čtyřech stěnách dostačuje pouze ke spánku a útěkům do dálek skrze mysl a léto, jakoby probudilo bytost paprskem, tak jako elektrický šok ji paralyzuje. Nová bytost, napojena slunečním kokainem, létá dnem napříč jeho časem. Stmívání jej nepřikrývá, jen halí do tišších odstínů, které ale netlumí, protože všechna ta barevná světla v okolí mísená se smíchem svou intenzitou jakoukoli nabídku spánku odmítnou.

Probudila jsem se chvíli před třetí ranní. Po chvilce mi od tebe přišla zpráva. Psal jsi mi o adresu, abys mi mohl poslat pohled. Kdo je ještě dneska posílá? Už se na něj těším. ∞