Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Mýty, pohádky, knihy, filmy – to všechno neustále odráží, ale zároveň utváří naše vidění světa. Mutuje forma, zdokonalují se prostředky, podstata ale stále zůstává stejnou.

Potkat dneska na ulici věstonickou Venuši, jeden by si řekl, že by si ta baba měla koupit permanentku do fitka a začít se sebou něco dělat. Natrefit barokní mladík na současnou modelku, změří si ji pohledem, usoudí, že to neduživé nedochůdče pravděpodobně trpí souchotěmi, ne-li něčím horším, odvrátí zrak a pro jistotu se pokřižuje.

Archetyp se z naší společnosti vytrácí, ale zároveň je v ní stále obsažen. Projevuje se v kulturních kontextech nebo zaktualizovaných obrazech.