Mýty, pohádky, knihy, filmy – to všechno neustále odráží, ale zároveň utváří naše vidění světa. Mutuje forma, zdokonalují se prostředky, podstata ale stále zůstává stejnou.

Naše kultura je založena na příbězích. Od nepaměti je používáme k vysvětlování myšlenek, představ a praktických informací, k předávání zkušeností, čerpání inspirace a životního moudra. Učíme se skrze ně vnímat realitu, dekódovat scénáře chování a motivací lidí, luštit komunikační vzorce, řešit problémy. Když se dostáváme do neznámých situací, hledáme uklidnění a jistotu v příkladech ostatních.

Některé příběhy se neustále opakují v nejrůznějších proměnách, šíří se nezávisle na hranicích, jazykových a kulturních rozdílech. Odkazují jak k nejhlubším zákoutím lidské duše, tak k nejzažitějším schématům lidské společnosti.

Továrna na sny uvádí
V poslední době považuji za zajímavou hollywoodskou tendenci točit jednu pohádkovou adaptaci za druhou. Je spojena s obecnou krizí původních filmových scénářů? Nebo producenti sází na jistotu divácké zvědavosti? Pohádky jsou vděčným materiálem díky své univerzalitě, všeobecné povědomosti, trvanlivosti. Obsahují určité vzorce, které jsou hluboce zakořeněny v naší společnosti, takže na ně většinou „slyšíme“. Každý si v nich najde něco pro sebe.

Dnešní hollywoodská industrie je dokonalou, leč obrovskou mašinerií. Vezme vstupní polotovar a prožene ho svou výrobní linkou: příběh rozsápe na kousky, přežvýká, na správná místa rozmístí „gagy“, dojemné a napínavé scény, to všechno zabalí do naleštěného vizuálu a dech beroucích efektů. Na konci pak vyplivne film, tikající jako švýcarské hodinky. Divák kouká s otevřenou pusou, emoce jím zmítají v předem stanovených chvílích, jako se škubají Galvaniho žabí stehýnka. Z kina pak vyleze sice omámený velkolepostí, pravděpodobně ale bez jakéhokoliv hlubšího zážitku.

Lidskou mysl totiž mnohem více než promyšlenost a dokonalost podněcuje nedořečenost a náznak.

Pravý tvůrce čerpá ze zdroje těžce uchopitelného a často přitom míjí svou rozumovou složku. Proto se mnohdy stává, že samotný autor ani netuší, co všechno je v jeho díle obsaženo. Zcela nezáměrně může použít symbol, archetyp, který se mu v tu chvíli jen zdá příhodný. Potom je právě na recipientovi, aby se zapojil do procesu a dotvořil si vlastní obraz.

Není ale všechno tak černobílé
Záleží nejenom na díle, ale také na stavu mysli. Jednou jsem zažila delší období intenzivního intuitivního vnímání – ve všem se mi jevily metafory, všude se skrývaly principy fungování života. Stačilo se zastavit na semaforu, vyjít schody, ihned se vyloupla myšlenka-asociace. V tu chvíli mě náhoda zavedla do kina na Narnii. Jako člověk nepolíbený fantasy jsem předem netušila, oč jde. Byla jsem unesena: tak dokonalé zpracování cesty duchovního rozvoje, tak krásně zjednodušené a strukturálně podané. Metafyzika zabalená do jasných formulek a pěkného dětského příběhu. Miluji, když je někdo schopný mluvit jednoduše o složitých věcech (bohužel sama k takovým lidem nejspíš nepatřím).

Za rok jsem se shodou okolností dostala k tomuto filmu znovu. Nevěřícně jsem koukala, co se to na plátně odehrává za kýčovité přeslazené nesmysly a jak jsem v tom proboha mohla najít aspoň něco.

Který z těch dvou pohledů byl správný? A dá se v tomto případě vůbec mluvit o nějakém „správném“ pohledu? Pokaždé jsem viděla jenom tolik, kolik jsem v tu danou chvíli byla schopná pojmout a kolik jsem momentálně potřebovala.

Neexistuje zaručeně dobrý film / kniha / hudba / místo, které přinášejí osvícení. Člověk si může příručky osobního rozvoje naštudýrovat třeba nazpaměť, vytřít podlahy ve všech indických ášramech, a nepřiblížit se k sebepoznání ani o píď. Naopak ho pak může zastihnout u sledování primitivního škváru či vyhazování odpadkového koše. Jeden musí být zkrátka ve střehu a nezaspat. ∞