Několik století po tom, co jsme se vypořádali s představou, že vše ostatní se točí kolem Země, si stále myslíme, že „svoji“ krásnou planetu musíme technologicky spasit, hodit jí do hlubin zkázy záchranné lano, přesto že se nepotápí, ale vysychá. Narkissos neboli Narcis se v řecké mytologii tak dlouho nadkláněl nad jezero a rozplýval se nad svým odrazem, až se utopil. Jeho mrtvé tělo se proměňuje ve žlutý narcis.

Antropocentrismus. Můžeme se jej držet, a to jako nezvratné berly, bez které nelze chodit, nebo se to domníváme. Řekla bych, že v Česku není na sebestřednost místo, není například akceptovatelné se chválit – za chvástání můžeme označit i pouhé sdělování faktů o vlastních úspěších. Naopak severoamerická mentalita je známá opačným charakterem, kde pozitivní hodnocení sebe sama není nic odsouzeníhodného. Je sebestřednost něčím, co je do jisté míry přirozené, ale abychom byli nenápadní, je třeba ji v našich podmínkách zakrývat falešnou skromností? Nebo se tato skromnost až natolik uhnízdila v našich způsobech chování, že je performovaná, a tedy je v nás integrovaná jako přirozená složka étosu?

Výdobytky člověka je však v pořádku oslavovat, a to i v našem kulturním prostoru. Ztotožňujeme se s představiteli lidské populace a mluvíme tak o „nás“. V tomto poli můžeme být hrdí „sami na sebe“, jedinec se chápe jako součást většího celku, jako jeho kus, který se podílí na postupném vývoji, jako pokračovatel geniálních předků, inteligentní bytost dominující mozkovým kapacitám jiných stvoření.

Pokud si při skromném sebeoceňování chceme už trochu zariskovat, můžeme se chytit výkonů českých sportovců, jenž však mohou být brzy smeteny úspěchy jiného státu, což by mohlo vypovědět o naší, mojí, tvojí méněcennosti, která se týká obyvatelstva obkresleného hranicemi. Současná situace nám vcelku přeje a my můžeme nějakou dobu žít z toho, že jsme mistři světa v hokeji.

Naše hodnota pučí z vynálezů, o kterých nevíme, jak fungují
O egocentrismu je možné se bavit také v kontextu zajetí ve vlastní perspektivě. Člověk přece vychází ze své unikátní zkušenosti, místa a času, ve kterých se pohybuje, ve kterých vykonává kroky poháněné představou vlastní vůle, jež je ohraničena mantinely hracího pole nám na určitou dobu propůjčeného. Často se setkávám s frází: „Individuální zkušenost je nepřenositelná.“ Čtu ji ve fenomenologických spisech, v levicových publikacích nebo v rozšířené podobě na mimolidský svět v posthumanistických teoriích. V obecnosti se jedná o to, že každý subjekt má svůj vlastní způsob prožívání světa a každá zkušenost je ovlivněna individuálními perspektivami, emocemi a předchozími zkušenostmi. Když se tedy pokoušíme sdílet svoje prožitky s ostatními, není možné přenést úplně všechny aspekty dané individuální zkušenosti.

Možná se vám někdy stalo, že jste se domnívali, že víte, co je pro druhého dobré, co by měl dělat, snažili jste se mu radit. I když máte dobrý úmysl a chcete mu pomoct, můžete mu ublížit. V dnešní době figurující politická korektnost má něco do sebe – učí nás, i když mnohdy radikálním způsobem, zkoušet přemýšlet jako někdo jiný. Nemusíme se hned stavit na stranu zarputilců, kterým je taková korektnost na obtíž a rovnou vše s ní spojené odmítají, což jim neposkytne ani možnost svou perspektivu změnit. Není třeba být ani na opačné straně – radikální levice, která se někdy dostává až do pokrytecké fáze opomíjející kontext a lpící na zásadách a kategoriích podobně jako její pravicový protějšek. Tyto kulturní války se mohou zdát být někdy agresivními, ale my si se vší laskavostí můžeme sednout k jejich bitevnímu poli a naslouchat. Vymanit se z burcující rétoriky a přemýšlet o tom, co k nám promlouvá, co se ztotožňuje s naší vlastní křehkostí, s lidstvím, které na obou těchto vyhrocených stranách pulzuje v nenávistné podobě, i když v jeho jádru spí touha po spravedlivém a pokojném světě. Nač bychom se vymezovali, podněcováni k zaujetí té či oné pozice, aby bylo jednoduché nás identifikovat, oslavovat a vyzdvihovat, nebo umlčovat či zneškodňovat.

Jak tu mám být pro tebe?
Nacházíme se v době psychologické poučenosti, která se chytá našich očí a myšlenek, skáče na ně z instagramu a tiktoku, v době, kdy si každý analyzuje svou mentální poruchu a ztotožní se se skupinou lidí, kteří ji jako svou druhou hlavu představují ve videích a dalších příspěvcích. V tomto světě, který na nás valí různé typy self-help příspěvků, je těžké najít rovnováhu mezi pozorností k druhým a tou k sobě samým. V pluralitě perspektiv, varování a tipů se snažíme myslet na sebe, ale zároveň se starat o potřeby druhých. Do jaké míry potlačovat svoje „já“ a oddávat se touhám ostatních? Jak moc se snažit se měnit, jak moc být pro své nejbližší vždy „tady“, když sami sebe někdy nemůžeme v té záplavě signálů nalézt?

Nejsme ti nedemokratičtí pámbíčkáři z Východu.
Při uvedení filmu Bez duše režisérky a scénáristky Anji Kreisové na letošním KVIFF měla autorka proslov, ve kterém vyjádřila své potěšení ohledně promítání filmu na tak krásném místě ve východní Evropě. Vzápětí byla přerušena mužem křičícím z nejvyšších pater balkonu přes monumentální sál Karlovarského městského divadla, že nepatříme do východní Evropy, ale orientujeme se na Západ. Ale že i tak ji milujeme a děkujeme za film. Pro někoho je tato otázka tak kruciální, že dokáže nadmíru nevhodně přerušit projev autorky, vyvést tak nejen ji z míry, a vzápětí ji „uklidnit“ tím, že je tento omyl v pořádku. I přes tuto chybu, jíž se dopustila, a která byla opravena, jsme rádi, že tu je s námi. Jsme kultivovaní Západoevropané, tedy odpouštíme.

Česká republika je přesně ve středu Evropy. Maďarsko je přesně ve středu Evropy. Ukrajina ve přesně ve středu Evropy. Když se každý z těchto národů zaštiťuje touto stejnou tezí, co to o nich vypovídá? Snaží se poukázat na svoji důležitost? Střed, jádro, pramen, původ, podstata? „Nezapomínejte na Česko, jsme srdcem Evropy!“ Spousta lidí Českou republiku nezná nebo nic netuší o životních podmínkách v této zemi. Domnívají se, že pokud se ocitáme na delší dobu v zahraničí, jsme automaticky v kolonce „gasarbeiteři“. Pletou si nás s Polskem a představují si, že jsme podobně katolická a konzervativní společnost jako náš severovýchodní soused. Když se bavím s Polákem, striktně se vůči konzervatismu ve své zemi vymezuje; alespoň ve městech prý papeže „hejtí všichni mladí“. Lidé v Německu mě chápou jako Východoevropanku a ptají se na politiku v mojí zemi, jejich tušení se odvíjí směrem, že je pravděpodobně zkorumpovaná a církev či pravice přebírá nadvládu, média jsou nejspíš ovlivňována a regulována vládnoucí mocí.

Jeho duše přežívá ve žlutém květu, který umírá
Ve vesmírném měřítku však žádný střed nehraje roli. V jeho středu není Němec, Čech, Polák ani člověk. Jsme jen částí organické hmoty rozprostírající se na planetě, kterou jsme nazvali Zemí. Krásná ukázka toho, jak se smysl a význam mění v závislosti na oblasti, kterou zkoumáme, na kontextu, rozprostřenosti, těle, které obýváme a kterým vnímáme. Pro někoho tak můžeme být pouhými pískovými zrnky, částečkou mleté kávy. Náš smysl neexistuje, a tak se opatrně, ale pevně přidržujeme dalšího kýčovitého narativu: Život má smysl takový, jaký mu dáme. I ten ale mizí, pokud nemá kde přežívat – žlutý narcis bez vody hyne.