V domovském nakladatelství Pavla Kolmačky Triáda vychází jeho čtvrtá básnická kniha. Tentokráte nemá v titulu hloubku předchozích (Viděl jsi, že jsi, Moře), přesto obsáhla vesmír.

Kolmačkova nová sbírka Wittgenstein bije žáka zpočátku působí jako soubor citátů či imaginární výtvarno. Obrazy čtenáři jeden po druhém doslova vyvěrají před očima, dva tři osamocené verše na stránce evokují izolovaný obraz, který dostává s každým slovem výraznější kontury a… v dalším okamžiku je utnut. Mizí s otočením stránky. Před očima se střídají zneklidňující představy: Zem? Mrtvá. (s. 8), Bůh rozsápán, rozházen. / V červáncích dopadá / do trávy v zahradách. (s. 23). A pocit zneklidnění a ohrožení se nese téměř celou sbírkou. Lyrický subjekt přenáší na čtenáře svou úzkost, imanentně přítomný strach, pro který zdánlivě není žádný důvod. V každé vteřině si uvědomuje svou křehkost, vratkost svého místa ve světě i možnost pádu. Před tím vším se snaží ukrýt, zjišťuje však, že je to jen nikdy nekončící útěk před sebou samým: Sám sebou spoután ležím jako mrtvý. / Dokážu se však zmenšit. / V noci vyklouznu. / Uniknu do krajiny. I krajina je však v tomto světě ohrožena, podléhá civilizaci, která se do ní sousto po soustu zahryzává. Co bylo před chvílí ještě nedotčeným místem spočinutí, to teď připomíná jen poslední výkřik lesa či opuštěná divizna na kraji průmyslové zóny. Tím oslovuje Kolmačka nejvíc: pokorou k zemi, krajině, ke světu i tomu, co je nad ním.

Moře vesmíru
V Kolmačkových verších je to „nad“ neustále přítomno. Vystřeluje k němu každý obraz. Čtenář je z mělčiny každodenního života plynule unášen do nekonečného moře hvězdného nebe a možná (dovolí-li to) i dál k poklidu víry. Moře a významové trsy spojené s vodou a hloubkou (moře, proudy, batyskaf, ponorka, řeka, déšť) se přenášejí z autorovy předchozí sbírky a jsou významně zastoupeny i zde, stejně jako „vznášení“, „plutí“ či „houpání se“, ovšem nikoli někde na hladině, ale uvnitř bezedného světa.

Kolmačkova každodennost, přítomnost, jež je nezastupitelně obsažena ve všech jeho verších, není nikdy zaručená. Žádné „nyní v tomto okamžiku“ si nemůže být jisté samo sebou, ani tím, co přijde dál. Atmosféra básní ve čtenáři budí neukotvenost a nejistotu. Lyrický subjekt jen tak plyne v prostoru s rozmlženými hranicemi, není jasné, zda se vznáší u hladiny či se topí v hloubce. A ani jestli se všichni netopíme či nerozpouštíme spolu s ním – jestli nejsme odsouzeni k záhubě. Ačkoliv básníkovy verše poukazují k vyššímu, vždy se o své vůli navrací nebo jsou sraženy zpět. A navrací se i veškeré motivy.

Návrat a naděje
Právě na návratných motivech je postavena kompozice sbírky. Systematicky se zde proplétají opakující se cykly básní, jež korespondují s jednotlivými obdobími roku a pro ně typickými událostmi. Ale opětovně se vynořují i cykly jiné, snad ještě naléhavější (Chůze, V bytosti), které zpřítomňují motiv cesty a údělu člověka. Básník svou sbírkou putuje, směřuje odněkud někam, a přesto je jeho pohyb planý, chodidla mu zarůstají do země, a i když se vydá na cestu, nepřibližuje se k cíli: Neustávám. A nejsem dál a nejsem blíž. A přece, ať jsem kde jsem, ať jdu kam jdu: Jeruzaléme, stále se přibližuji (str. 71). Jediným východiskem je tedy přiblížení k Bohu, které však nikdy není jen záměrné: Vocatus atque non vocatus Deus aderit (Volán nebo ne, Bůh přijde). Toto tiché osudové spění nejen k víře, ale i k uklidnění a kontemplaci je podle mého konečným poselstvím celé sbírky, jež nás, „odbržděné vozy“, vposled uchrání před nejistotou vlastní existence. ∞


Kolmačka, Pavel: Wittgenstein bije žáka.
Triáda
Praha, 2014, 120 stran


Chůze

Most klene se do tmy,
v níž poštěkávají lišky.

Jdu bublinou osvětlení
s pažemi vzdviženými,
rozpřaženými jako provazochodci,
vědom si vratkosti,
vědom si výšky.


Toto se nedá zvrátit:
Vítr, ať chytán či poháněn, vane.
Porod, ať chtěn či nechtěn, začne.
Jablko, viděno nebo neviděno, spadne.


Toto je útěcha,
jíž konejšíme děti:
I my jsme to zažili,
brečeli s rozbitými koleny,
s třískami pod nehty.
I my jsme klackem ubili zmiji u cesty.
I my jsme vzali čepici slabomyslnému chlapci
a hodili ji do řeky.

I my, když jsme osaměli,
stáli jsme zdrceni
s otevřenými ústy.
My také jsme ztratili skleněnky,
zapomněli své tajné poslání.