Kořeny Hany Vinklárkové jsou ve funkcionalistickém Zlíně, ale už řadu let pracuje v Praze.

Po studiu na AVU experimentovala s fotografií a konceptem trojrozměrné instalace s implantovanými plastickými artefakty. Součástí instalace byly měnící se nafukovadla nebo nakupené předměty, ať už vytvořené, nebo posbírané v nejbližším okolí.

Samostatná porcelánová tvorba převládla teprve před třemi lety. Vznikly i první komerčnější řady užitého porcelánu a pod název ARTISTKA bylo porcelánové zboží shrnuto teprve v minulém roce.

O plnohodnotném designu se zde mluvit nedá, taktéž se nejedná pouze o ryzí malbu, nebo ilustraci.


Zařadit Hanu jednoznačně do nějaké kategorie s danými vyjadřovacími prostředky je těžké. Nyní její výtvory stojí na pomezí užitého a volného umění. Sama Hana říká, že se cítila být vždy spíše malířkou. Je jen shoda náhod, že podkladem pro její malby je nyní porcelán. Jestli se dá mluvit o ženském a mužském umění, pak jí bychom přiřkli jednoznačně feminní projev. Důležitá je pro ni nadsázka, ironický přístup a vlastní symbolismus. Z estetičnosti, kýčovitosti a nedotknutelnosti porcelánu si tropí žerty. Citací klasických historických technik není výsledný sortiment nepodobný životní sbírce staré dámy v sekretáři. Kontrast starosvětského přístupu v současném kontextu působí jako divná choroba, plesnivý antik, nebo pozůstatky církevních ceremonií. Výsledky její práce nepůsobí vždy šťastně, nesou stopy staré morové infekce a morbidity, ale zároveň něžnosti a čistoty. Nejblíže k tomu má „posvátná“ série Hřbitovy nebo Hořící domky a sedliny na dně šálků a misek. V sedimentech se zjevují sladká koťátka, uklízečky, ale třeba i larvy.

V retro duchu je tu socialistická série červeno-modro-bílých Spartakiádních cvičenců a Pionýrského tábora. Ta přináší rozporuplné vzpomínky na komunistický kolektivní optimismus. Na konvicích pionýři bloudí v pohádce z temného lesa. ∞