Když se dostaví Hodina vlka
Znáte ji? Eva Válková je západočeská básnířka pocházející z Ústí nad Labem. Literatuře se věnuje už od sedmi let, kdy začala psát pohádky. K poezii se dostala jako patnáctiletá, a to díky lásce ze střední školy. Povoláním je lékařkou a pracuje jako psychiatrička v PL Dobřany. V roce 2011 obdržela čestné uznání v soutěži o Cenu Bohumila Polana za dílo Krvácím nahlas a potichu písmena. Vydala již šest básnických sbírek, z nichž dvě ve spoluautorství s Karlem Šebkem. Hodina vlka vyšla pod záštitou nakladatelství NAVA v roce 2015. Pokud holdujete melancholicky laděné poezii plné šera a mlhy, ale zároveň stále tryskající něhy a vášně, je tato sbírka právě pro vás.
Jméno Eva Válková se často spojuje s osobností surrealistického básníka Karla Šebka, se kterým společně vytvořili dvě sbírky a to: Sanitka básně (2015) a Ani hlt motýla (1995). Stopy, které v ní Šebek zanechal jako kolega a dlouholetý přítel, se objevují i v Hodině vlka, kde najdeme báseň s názvem Šebek (str. 63): „Nevěděl / Že jeho strážce / Má mezery ve vzdělání / Zvláště v andělském / … / Verše / Dotyky prstů paměti.“ Obecně vzato se v této sbírce autorka věnuje hlavně vztahům, ve kterých je zjevná absence druhého člověka. Samota, ticho, mlčení, to zde koná své. V básni První máj (str. 34) autorka píše: „Stýská se mi / Po těle / Po bezpečí stromu / Přitulení a přikrytí / Po teple.“ Ale také vášeň, pudovost a touha, ani tím se Válková nikterak čtenáři netají a naopak odhaluje své tělo i s jeho obsahem. Ve Hře s ohněm (str. 48) čteme: „A hřívou šlehá / Krev / Rozbouřená / Pohledem / Vůní tvé kůže.“
Válková ovšem nerozebírá pouze vztahy a peripetie s nimi spojené, ale můžeme si povšimnout i střídání nálad, a to jak z pohledu, co se děje kolem autorky, tak z toho, co se děje v autorce samotné. Setkáváme se zde se všemi ročními obdobími, kterými autorka proplouvá v melancholické náladě. Místy spíše až jakási neutěšitelná úzkost vylézá z temných komnat citlivé duše a čtenáře bodá až do morku kosti. Jako by se člověk dostal do ošklivého snu, na jehož konci mezi různými přízraky vylézá slabý paprsek světla, nebo alespoň věří, že se objeví.
Proces, kdy si procházíme zimou, jarem, létem a podzimem, z hlediska tematického se dá uchopit jako celek, ale zároveň na člověka může působit roztříštěně a chaoticky. Přece jenom je zvláštní chvíli se ocitat v době adventu a chvíli v době prvního máje, ovšem je zajímavé pozorovat autorčino naladění, které zdá se stále stejné. Jde o záměr nebo chaotický výběr? Navíc obsah básní se nemění, pouze názvy se střídají, verše se tedy vzhledem k tématu jeví jako jakási monotónní změť, ovšem s květnatým jazykem.
Právě talent na vyjadřování nálad, které člověk kolikrát nedokáže ani běžnými slovy popsat, nelze Evě Válkové zapřít. Pestrý jazyk a výstižně řečená podstata věci jsou to, co si člověk při četbě Hodiny vlka vychutná. Houpe se ve větru veršů a ztrácí pojem o čase. Válková nás obmotává pavučinami emocí a stavů, které se jí vpily do kůže. Samotnou mě fascinovalo, i přes kritiku témat básní, jak Válková umí jedno říci několika originálními způsoby.
Ve stejnojmenné básni Hodina vlka (str. 58) se dočítáme: „Zbavená / Lásek i nelásek / Náhle nahá / Jak čepel v mozku / … / Jak je těžké / Naučit se ztrácet.“ Tak bych v závěru shrnula, co autorka celou dobu říká. Přece jenom na každého občas přijde jakási nostalgie a smutek, když si uvědomí, kolik ztratil, ať je to rok, anebo celý život. Pokud patříte mezi milovníky krátkých, ale pestrých veršů, z nichž číší taková atmosféra, neváhejte a poohlédněte se po této sbírce. ∞
Eva Válková: Hodina vlka
nakladatelství NAVA
Plzeň, 2015, 72 stran