Sakrální stavby dokážou veřejný prostor zakotvit v čase

Marek Štěpán je architekt, jehož realizace sahají od Freedomku, „fungujícího, příjemného domku, který dává pocit svobody od zedníků, řemeslníků, stavění, pocit svobody od systému médií i díky malým nákladům na provoz“ přes práci pro Kancelář prezidenta republiky až po sakrální stavby.

A právě sakrální stavby dokážou obohatit současný veřejný prostor o hloubku, která přítomně prožívaný prostor propojí s minulostí i budoucností. Rozhovor je zároveň pozvánkou na přednášku Marka Štěpána ve čtvrtek 7. června v KC Vltavská.

Jaký význam mají sakrální stavby ve společnosti, která se ráda označuje za „nejvíce ateistický národ na světě“?
Označení nejvíce ateistický národ světa svědčí pouze o dost úzkém pohledu Čechů na sebe. Vůbec si nemyslím, že je založeno na objektivních faktech, podíváme-li se na statistiky aspoň v Evropě.

Při pohledu na naše statistiky se k víře všech denominací hlásí cca 20 procent obyvatel. Zamíříme-li na konkrétní typ sakrální stavby – kostel, pak je podle statistik pravidelně navštěvuje 10 procent Čechů, občas pak 28 procent, což jsou skoro 3 miliony. Toto číslo už poměrně jasně říká, že sakrální stavby jsou pro nás něčím důležité.

Opakem ateismu, tohoto ne-božství nebo spíše bez-božství, je věřit v Boha nebo v boha. A ti, co v něj věří, již po tisíce let stavějí stavby k setkávání s ním i mezi sebou. To se zcela přirozeně děje dodnes. Pohled na sakrální stavbu se ale po krůčcích posunuje od monumentality k poetičnosti a komornosti. Nezbytnou součástí dnešní sakrální stavby je i společenské zázemí pro schůzky menších sociálních, kulturních a zájmových skupin. Příkladem může být kostel sv. Ducha v Ostravě. Kapacity největšího porevolučního kostela a společenského centra jsou 5 let po otevření vyčerpány. Velmi rychle si našly své místo uprostřed sídliště.

Myslíte si, že sakrální stavby stále definují veřejný prostor nebo jsou spíše ztělesněnými vzpomínkami na historické pojetí veřejného prostoru?
Sakrální stavby mají dnes podobnou úlohu stejně jako ostatní občanské stavby. Vzhledem k měnícímu se životnímu stylu a nárokům prochází jejich vnímání změnou. Danost archetypu stavby a jejího čtení nemá v tuto chvíli pevné kontury a trochu se ztrácí v jakési pluralitní mlze. Vlastně je vše možné. A právě tato bezbřehost ovlivňuje veřejný prostor. Mnozí zadavatelé podlehli zdání novosti svých záměrů a myšlenek.

Jsou zde známá negativa typu uzavřených satelitů kolem měst a vesnic, kde veřejný prostor chybí, a jsou zde všudypřítomná auta ničící průchodnost míst. Jsou zde ale i mnohé moderní stavby fungující spíše jako černé díry veřejného prostoru. Ty jej zcela vysávají svou vlastní existencí. Vytvořily kolem sebe pro člověka agresivní prostředí (prašné, hlučné, nebezpečné) a vstup do jejich útrob je vlastně vědomým i podvědomým útočištěm z tohoto prostředí.

Objevují se i časově labilní využití typu soudobé studentské zásahy do veřejného prostoru. Ty jej sice hravě zabydlí, ale většinou velmi dočasně, a proto labilně. Tyto happeningy jsou přínosné spíše svou vzpomínkou – uchováním místa v mysli zúčastněných.

Současný veřejný prostor tak můžeme nazvat nestabilním a nekonkrétním.

Z tohoto pohledu jsou sakrální stavby pro veřejný prostor přínosem, protože jasně (aspoň v naprosté většině) definují okolní prostor. Ať už blízký okolo stavby, nebo vzdálenější u viditelných hmotových dominant či věží. Obrovským přínosem nových sakrálních staveb na sídlištích je jejich pravidelné využití. Sakrální stavby dokážou veřejný prostor zakotvit v čase. Fungují pak dlouhodobě ne v řádu let, jak se počítají ekonomické návratnosti, ale v řádu století, tedy stabilně. Sakrální stavbu bych tedy rozhodně nepovažoval ve veřejném prostoru za historickou vzpomínku, ale nazval bych ji aktuálním tématem.

Jiná věc je samotná architektonická forma sakrálních staveb, jejího měřítka, téma její otevřenosti či uzavřenosti. Ty mají na její vnímání velký vliv a z hlediska veřejného prostoru už menší.

Jak vy sám veřejný prostor chápete?
Současný veřejný prostor je jakýmsi plazmatickým médiem mezi stavbami. Je v područí majetkoprávních a ekonomických vztahů a tlaků. Ty pak mají vliv na politické a územně-plánovací rozhodování o tomto prostoru. Většinou je pak o něm uvažováno velmi krátkodobě. Tato nestabilita je jeho největší slabinou, jak jsem se pokusil naznačit dříve.

Pro mne je důležité nazývat věci správnými, přesnými jmény, správně je identifikovat, definovat. Poté je možná myšlenková i prostorová orientace v prostoru a v tématu. V těchto intencích uvažuji i o veřejném prostoru. Podíváte-li se na obrazy Giorgo de Chirico, je v nich ukryto mnoho z toho, jak veřejný prostor chápu. Nemyslím tím jeho úplně klasickou formu. Spíše uvažování v kategoriích slunce-stín, jasno-temno, chůze-zastavení, průhled-stavba, stěna-otvor, plné-prázdné. Veřejný prostor musí být vícevrstevnatý.

Není na místě vkládat do veřejného prostoru přehnané ambice, spíše jej tak nějak podpořit. Například při navrhování kostela sv. Ducha v Šumné takový prostor nově vznikl, i když v kategorii „veřejný prostor“ vůbec nebylo uvažováno. Pouze byly definovány vztahy mezi stavbami, vztahy před-za, geometrie, měřítko a velikost.

Jakou úlohu má podle vás architektura v dnešní společnosti?
Asi obdobnou jako krejčovina, ševcovina a kadeřničina.

Jaké stavby považujete z hlediska vlastní tvorby za významné – a proč?
Boží muku na Pražmě, protože byla první, je na místě, které mám rád, a protože jsem ji postavil s kamarády vlastníma rukama.

Kostel sv. Ducha v Ostravě, protože je veliký a donutil mě přemýšlet v nejširších souvislostech o sakrální architektuře.

Projekt rekonstrukce a dostavby Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, protože jsem se při práci na něm setkával s nejzajímavějšími situacemi.