Ivan Wernisch je všechno jiné než rozervaný a intimní poeta, jeho poezie je drsná, banální, hravá i vychytralá. Odvádí pozornost od toho „za“? Nebo žádné „za“ není?

V přítomné sbírce se stejně jako v jiných Wernischových dílech musíte mít na pozoru. Nikdy nevíte, jestli si z vás autor střílí přímo, nebo jste nepostřehli, že přešel do vážné tóniny, či jste se nechali napálit na druhou falešnými odkazy k hluboké pointě kdesi na dně vyschlé staré studny. V každém případě činí tento rozkol četbu útlé zelené sbírečky napínavou. Wernischova poezie není poezií formy jako spíše obsahu, respektive dosahu. Každé jednotlivé číslo sbírky se vrství v trsech interpretací a promlouvá hlasem různých odstínů. Křičí skřehotavě jarmareční písně, vypráví odvěký mýtus, pluje v nostalgickém tónu tragického příběhu či stroze a suše komentuje grotesku. Z jednotlivých hlasů si někde nelze vybrat, jinde se možní mluvčí slijí a někde vystupuje jako dominantní pouze jeden z nich. Všechny jednotlivé hlasy však zatlačují básníka do pozadí a nechávají zaznívat příběhy z doslechu. Na místě svědectví stojí (umělá, ale dokonale zdařilá) ústní lidová slovesnost. Ta ovšem budí otázku po motivech příběhu. Obsahuje v sobě skrytou pravdu? Nese nějaké poselství?

Talířem proti zdi
Wernischova poezie je stejně překvapivá jako bezmyšlenkovité vrhnutí talíře proti zdi. Talíř se roztříští na tisíc kousků a hlasitá rána vyvolá šok. Celá akce zanechá obrovský dojem. Vzápětí se ale začneme ptát po příčině. Byl to výbuch vzteku, euforie nebo recese? Nebo ránu vyvolala jen snaha podložit váhu svých slov? Působivé „na břehu“ je právě to zjišťovat. Ohmatávat to „za“. „Šly jsme ze školy Aranka a já / A před nádražím / U studny / Na cestě leží / Kolečko salámu / Zvednu je / A o kus dál / Hele další / … / Přijdeme na kraj lesa, / Tam pod sehnutou břízkou klečel / Oběšenej.“ (str. 24) Každá báseň odkryje vposled syrovou, groteskní a často neveselou pointu.

Ve sbírce se přelévají jednotlivé verše jako vlny a ve vlnách se mění i témata básní. Ve chvíli, kdy vypravované příběhy, krátké epizody a legendy ustupují, odhaluje lyrický subjekt sebe sama: „Stačí tak málo, stačí vzpomenout si, / jen si vzpomenout, / Aby se mládí vrátilo / A já vzal na sebe opět svoji podobu / … / Mladý muž, / Je to můj otec, / Plazí se mezi drátěnými zátarasy / Táhne raněného.“ (str. 45) Zdá se, že za básníkovým absurdnem, které vehementně „přeplácává“ konkréty, stojí něco dalšího, vyššího, co přerůstá a co nelze odhalit jinak než ostrým pohledem a břitkou pointou. V básni „Sen“ nechává Wernisch snít paradoxně toho, jemuž patří absolutno s veškerou jeho realitou: „Bůh na chvíli usnul a teď sní o světě. / … / Sám neučiním ani krok. Smím pouze čekat, co nastane, a dočkám se nanejvýš toho, že bůh, nějaký bůh, který se skrývá kdovíkde, procitne a bude všemu konec.“ (str. 34–35)

Básník představuje lidské mýty jako fakta, každodenní skutečnost, a postupně rozhlodává jeden po druhém. Až zůstaneme opět jen my a naše „povídačky“. Stojíme tak „na břehu“, na břehu univerza, které se nám dává jen natolik, nakolik se mu jsme ochotni odhalit my. A které nám spíš utíká v odlivu, anebo nás naopak topí, než že bychom mu rozuměli. A projevuje se tak absurdní realitou, že vyrovnat se s ním můžeme jen skrze stejné naladění. ∞


Ivan Wernisch: Na břehu
nakladatelství Aula a Druhé město
Praha a Brno, 2014, 51 stran



Soud

Hodil kabát přes drátěný zátaras
Růže vypadla z klopy

Končil horký letní den

Vzal si poslední morfium
Zdálo se mu, že spal několik vteřin,
Probudilo jej troubení

Anděl? Taková blbost

A proč jenom já

V neobyčejném jasu měsíce

Mrtvý se v díře smál

Mezi zuby kmín od oběda


Na bílém papíře

Vlevo nahoře začít
Úplně znova

Úplně znova
Zakusit všechno,
Co jsem kdy napsal

Noci k nepřežití,
Krátké dny,
Dlouhé čekání na nic

Ptáci krouží kolem černé věže
V zimním parku
Ústavní prádlo se modrá mezi stromy

Vidím ji,
Jako by tu byla
Jenom na jméno si nemohu vzpomenout

Doléhají sem hlasy
Chovanců, kteří
Dole přede dveřmi
Kouří