Knižní rozhovor na objednávku nemusí být nijak vynucený či strojený. Pokud si zpovídající i zpovídaný sednou, je výsledný tvar více než příjemný.

Líbivý titul, který bych jindy považovala za marketingový a podbízivý tah, zde přiléhá. „Pracovní“ setkávání Petra Placáka s Ladislavem Horáčkem totiž věta „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ dokonale vystihuje. Kniha se hlásí k tradici plodného hospodského tlachání, přestože toto spojení může znít paradoxně. Hospoda je pro oba aktéry živým a tvořivým prostorem. Není to jen nějaké soukromé útočiště, ale především veřejné místo, kde se rodí zajímavé nápady, a „kancelář“ těch, kteří se nebojí své myšlenky realizovat. Jejich rozhovor rozhodně není planý, naopak v téměř ztracené formě pábitelského vyprávění probouzí svět minulý i současný, oba zároveň tak známé. Čtenář zakouší sílu vyprávění o životě člověka, který v sobě má kromě jiného špetku undergroundu (ovšem hojně přisypávanou zejména Placákovými otázkami). Jako představitel mladší generace je Petr Placák zvědavý, jak Horáček prožíval dobové milníky, rok 1968 i normalizaci, také do jaké subkultury patřil, za jakých okolností potkal Havla, Magora a podobně. Pokud budeme brát v potaz pouze Horáčkovo vyprávění, vypadá to, že byl na režimu i době spíše nezávislý, což nakonec v úvodu k rozhovoru uznává i Placák. Zakladatel Paseky nepatřil k lidem snažícím se aktivně a záměrně tvořit nějakou druhou kulturu, žil si svůj život a sváděl drobné i větší boje s každodenní absurditou komunistického režimu i s lidmi, kteří spoléhali spíše na partaj než na vlastní rozum. Stejné boje pak sváděl dál i po sametové revoluci. Určitá hořkost a nekompromisnost v něm zůstala dodnes. Pevnost tohoto postoje je hodna ocenění. V době smývání viny a alibistických tendencí ke kolektivní odpovědnosti je hodnocení morálního postoje jednotlivce jako takového (v době komunismu i vůbec) téměř společensky nežádoucí. S tím si zpovídaný hlavu neláme. Jeho vyprávění je zpravidla sympaticky věcné a břitké, proto si s Placákem více než rozumí.

Nevyváženost tvaru
Patrně i toto vzájemné příbuzenství přispělo k výslednému tvaru knihy a její jisté nevyváženosti. „Přece tady nebudeme sedět nasucho“ představuje spíše útržkovité a přerývané vzpomínání než interview v klasickém smyslu. Jejich rozhovor nerespektuje hranice žánru a patrně je ani nevnímá. Je živelný, zanícený, přeskakuje z tématu na téma, málokdy je naopak plytký či hluchý. Občas se tomu nicméně nevyhne. Zejména ve chvíli, kdy se témata několikrát opakují nebo kdy tazatel pokládá Horáčkovi pro něj možná trochu banální otázku typu: „Měl jsi dlouhé vlasy?“ Tehdy zpravidla následuje sled jednoslovných odpovědí, který občas působí jako osvěživá slovní přestřelka, v delším měřítku však čtenáře spíše otráví svou „formulářovou“ strohostí.

Rekapitulace
Původní impuls k rozhovoru byl dán zvnějšku. Nakladatelství Paseka loni oslavilo jubileum, 25 let své existence, a k této příležitosti vydalo bilanční rozhovor s jeho zakladatelem. Brilantní je, že na knize to není znát.

Odhlédneme-li od jisté neučesanosti, je rozhovor pro jistý okruh čtenářů objevný. Vedle Ladislava Horáčka nakladatele se v něm zpovídaný představuje zejména jako nadšený propagátor Josefa Váchala a odhaluje širšímu publiku osobu tohoto kontroverzního umělce v celé její šíři. Srovnává ji s jinými osobnostmi té doby: „… Váchal si dělal srandu i sám ze sebe, a dost velkou, ale nevím, jestli tohle svedl Klíma – myslím, že ne. Klíma byl opilec, kdežto Váchal se se zlými duchy kamarádil.“ (str. 43) Josef Váchal byl pro Horáčka celoživotním učitelem, inspirací a příkladem. Po postavě z Váchalova kultovního Krvavého románu pojmenoval i své vysněné nakladatelství.

Největší předností pro mě ale zůstává otevřenost, se kterou dotazovaný bilancuje. Přiznává, že jeho život je jako na houpačce, složený ze správných příležitostí, náhodného nachomýtnutí se i špatných rozhodnutí. Málokdy se v knize objeví nostalgický tón, Horáček bere věci tak, jak přijdou (nebo se tak alespoň tváří), a rozhodně ví, že svoboda něco stojí. ∞


Přece tady nebudeme sedět nasucho
nakladatelství Paseka
Praha, 2014, 192 stran