Na zádech ležící dělníci na střeše jsou leitmotivem fotografie Romana France, která uvádí knihu Slepé skvrny sociologa Daniela Prokopa. Taková slepá skvrna je v každém lidském oku a v přeneseném slova smyslu poukazuje na něco, co nemůžeme z nějakého důvodu vidět, přestože na to koukáme. Jak se ale Prokopova slepá skvrna propojuje s ležícími řemeslníky na obálce knihy?


Podtitul knihy, která právě vyšla v nakladatelství Host, nese tři hlavní pilíře: chudoba, vzdělávání, populismus a ukotvuje tato tři témata do kontextu české společnosti. Daniel Prokop (* 1984) se dlouhodobě věnuje politickému a sociálnímu výzkumu. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, vede vlastní výzkumnou společnost PAQ Research a v roce 2016 získal Novinářskou cenu za seriál analytických článků Úvod do praktické sociologie o české společnosti z prizmatu koncepcí světové sociologie. Kromě toho, že je odborníkem na kvantitativní metody, také zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Syntéza všech jeho zkušeností tak ústí v určitý praktický návod, jak porozumět české společnosti nejen v analytickém shrnutí, ale i se snahou předložit možná řešení k popsané problematice.

Soubor sociologických reflexí s fakty a konkrétními příklady, psané srozumitelně a přesto s obsaženou odbornou zkušeností, je rozdělen do sedmi kapitol. Ty se skrze několika texty věnují aktuálním tématům, které jsou výrazné, problematické, diskutované a palčivé: chudoba, školství, menšiny a radikalismus, populismus a demokracie, zdroje a potřeba nové spravedlnosti, mýty a metafory a volby a výzkumy.
V kapitole Mýty a metafory Prokop příznačně poukazuje na používání jazykových prostředků, které často diskutovaný problém mohou banalizovat nebo jej stavět do jiného pole souvislostí. Netřeba ale brát na lehkou váhu kategorii „levicových antijídel“, kterou Václav Klaus skrze své metaforické uchopení vyjádřil určité hypotézy, které ale nejsou zcela mimo mísu – sociologie zkoumá právě vztahy mezi člověkem, jeho postoji, konáním a věcmi. Esej o levicovém snowboardu tak poukazuje na tyto jevy a zároveň odlehčeně vnáší do problematiky reflexi absurdity, do které často výroky politiků vygradují. Statistika je pro výroky i hypotézy drsným kritikem…

Nutno říci, že přestože naším hlavním zájmem nemusí být nutně obor, jehož témata Prokop reflektuje, jedná se o texty, které nás mohou naučit chápat svět, který nás obklopuje ne zprostředkovaně na monitorech počítače, ale svět, jehož jsme bezprostřední součástí. Takový, který ovlivňujeme ač vědomě nebo nevědomě a který ovlivňuje nás. Prokopova kniha Slepé skvrny by měla být prostředníkem každému čtenáři, který nechce ustrnout v zajetých klišé o společnosti a jejího fungování, které – bohužel – velmi často ovlivňují myšlení nejen jednotlivce, ale většiny společnosti. Pojmenování, která se v určitém diskurzu vžila a ustálila, přestože pohled na problematiku značně zkreslují, pak sociologie oprašuje a dezinfikuje, aby se nešířily neduhy společnosti dále. Hlídá, aby člověk nebyl metaforicky přirovnáván k bonbonu, kdy taková zkratka pak už nemá daleko k dehumanizaci a s tím spojeným jednáním a konáním.

Na ležící dělníky lze tedy pohlížet jako na flákače, co parazitují na švarcsystému nebo lze naopak rozkrýt, že chudoba často drží chudobu ve svých mechanismech, aby na ní mohl jiný systém profitovat. Slepé skvrny tak díky Prokopovi nabývají určitých konkrétních obrysů pochopení.

Slepé skvrny
Daniel Prokop
Host, 2020, 256 s.