Jak dlouho dokážeme klečet na kolenou, kam až ohneme záda? Námět, který si prosincové vydání Artiklu vzalo za svůj, je tématem trochu odlehčeným, jeho důsledky jsou ale fatální. Prostituce je nejstarší řemeslo. Prostituce duševní je řemeslem také, dokonce jedním z aktuálních. Lámeme své hodnoty a přesvědčení, protože se musíme přizpůsobit. Anebo protože se chceme podbízet. Chceme prodávat. Vše, co lze. Za účelem zisku. A způsoby jsou opravdu různorodé – od přímé nabídky konkrétního produktu přes vytvoření touhy po produktu až po podprahové vytváření závislosti na něm. Kultura se stává dobrým prostředím pro generování financí, videoklipy reklamními videi, módní blogeři značkou. Je těžké autonomně hospodařit bez očekávání podpory či jiné spolupráce. A protože je mnoho dalších, kteří mohou své ambice naplňovat bez omezení stejně jako my, bojíme se, aby doba, jež žádá rychle a stručně, na nás měla čas alespoň pár chvil. Abychom ji nemuseli přesvědčovat, že naše kvality jsou nesporné nebo lepší než kvality jiných. Prostituce se legalizovala a činnosti, které byly dříve tabu nebo byly spojovány s něčím nemístným, jsou najednou vytrženy ze svého kontextu a legalizovány jako autonomní. Občas je dobré obléknout se trochu tepleji a podívat se na sebe do zrcadla. Zamyslet se, jestli jsme v odraze stále my, anebo zda už jsme se pod tlakem okolí či osob nezměnili až příliš. Jestli to, co děláme, odpovídá našemu přesvědčení. Jestli jsme v souladu se sebou samými. A pokud ne, kam až dokážeme zajít a proč. Doba se vyvíjí a hranice se posouvají. Ale může za to doba, nebo posunujeme hranice my sami? ∞