Veřejný prostor je interiérem města

Viktor Vlach, Erika Vašutová a Vladimír Vašut tvoří od roku 2004 kancelář under-construction architects. Malou a mladou. Setkali se na škole a efektivně se brání okorání neotřelým způsobem a zajímavými realizacemi.

„Obecně rádi máme projekty, u kterých dojde k tomu kýženému souznění duší s investorem. Možná ani tak nejde o projekty samotné, jako o setkání s lidmi, kteří naši práci posouvají dál a nesrážejí ji do kolen. Taky bychom si zase chtěli udělat čas na zajímavou soutěž, koncentrovat soustředění na práci bez omezení konkrétními představami zadavatele. Jsme tvorové společenští, zejména poznávání soutěžních lokalit nám přináší zvláštní druh rozkoše a tvoří důležitou součást společného života,“ shrnují svůj způsob práce.

Mezi vašimi projekty je poměrně dost návrhů týkajících se veřejného prostoru. Je to součástí vaší filozofie nebo se to „jen tak stalo“?
Projekty na veřejný prostor jsme nastartovali naší spolupráci. Byli jsme ještě na školách, soutěží tohoto typu bylo tenkrát nesrovnatelně víc než dnes a my si tím dobrovolně krátili prázdniny. V první řadě jsme hledali místa, kde jsme nikdy nebyli a kde by bylo příjemné pár dní strávit.

Zajímala nás náměstí jako historická srdce měst, dnes zasažená jakousi arytmií, se spoustou nezacelených jizev a šrámů. Oběti špatných a neodborných rozhodnutí, bezhlavého bourání a dravého stavění čehokoli. Zjednodušeně možná interiér města. A my, mladí architekti plní ideálů a energie, jsme do nich vstupovali a snažili se zjednat nápravu. Hledali příběhy, odkrývali historii, dekódovali prostorové a funkční uspořádání, vzpupné bourali a potřebné doplňovali. Oproti školním zadáním, která se často soustřeďují na projekty pro určitou sociální skupinu, jsme najednou měli možnost navrhnout něco pro všechny bez rozdílu.

Hledáte příběhy při práci dodnes, nebo jste našli jiný přístup?
Odkrývání a domýšlení příběhu je pro nás důležité u všeho bez rozdílu. Dokud nemáme jasnou odpověď na otázku „proč“, nezačínáme se zabývat následným „jak“. Způsobů řešení daného problému je nepřeberné množství, ale cílem je dostat se k tomu jedinému správnému. U zadání typu rodinného domku, který má většinou skromný a často podobný program, je pro nás příběh složený ze vstupních ingrediencí. Způsobu života investora, daného místa, jeho kontextu, výhledu, sluníčka. Tam jsou ty příběhy prozaičtější, přesto je každý jiný.

Jakou roli hraje veřejný prostor v jednotlivých zakázkách?
Myslíme si, že téměř každé zadání je svým způsobem součástí veřejného prostoru. I malý domek, který z ulice zahlédnete utopený v zahradě, vás buď mile potěší, nebo zamrzí jako promarněná příležitost, případně vytočí k nepříčetnosti. Podle toho se k úkolu snažíme přistupovat. Rádi bychom se pohybovali jen v rámci té první možnosti, i když pohledem tendenčně smýšlejícího spoluobčana spadáme do té třetí škatulky. Ale tak to je v pořádku, práce by měla donutit k zamyšlení, ať je jakéhokoli rázu. Děsíme se toho středního bezbarvého kašovitého proudu, který minete bez povšimnutí.

Pokud otázku zobecníme na prostory, ve kterých se každodenně pohybují nebo tráví čas masy lidí, podléháme asi větší tíze zodpovědnosti. Otřepaná slova jako koncept, funkčnost, trvanlivost, jednoduchost tu platí o to větší měrou. Pokoušet se tyto hodnoty promítnout do mizerného vymezení architekturou je pošetilost a hraničí s plýtváním silami. Prostory a činnosti musí fungovat v symbióze. A stejně jako kdysi i dnes nás bolí každý nepromyšlený a nevratný zásah, se kterým se setkáme. Podívejte se třeba na současné zmatení pojmů – náměstí a ulice fungují jako odstavná parkoviště, partery domů jsou zaneřáděné prázdnými a nic neříkajícími výlohami bank nebo telefonních operátorů. Můžete se přetrhnout, stejně tam nebude nikdo trávit delší dobu než nezbytně nutnou. Prohlédněte si historické fotografie s ulicemi plnými lidí, zajeďte do kteréhokoli italského městečka. To je veřejný prostor. Nakonec ani tak nezáleží na formě, jako na lidech, kteří se na veřejném prostranství pohybují a jakých prostředků k tomu užívají.

Jak vnímáte architekturu v současné společnosti?
Na jednu stranu nás uklidňuje přístup menších investorů, kteří se spolu s námi snaží hledat ta nejlepší řešení, proces vzniku je baví, jsou schopní reagovat kritickými připomínkami, posouvat návrh dál, pochválit, pokárat, dát najevo, že o něco jde. Tady hraje architektura roli velikou a nezastupitelnou. Na stranu druhou se děsíme lehkovážného přístupu státu, měst a obcí k zásadním rozhodnutím, která nevratně ovlivňují podobu měst i volné krajiny. Tam je architektura (ať už to slovo chápeme jakkoli) odsunuta na slepou kolej. Sledují se prazvláštní zájmy neznámých investorů, vyhledávají se rychlá, levná a nekvalitní řešení. Měřítkem úspěchu se stává schopnost získávání dotací, aniž by si někdo lámal hlavu s tím, jestli je to vlastně potřeba. Naštěstí i v tomto sektoru existují výjimky, které nás naplňují optimismem a vírou v návrat k selskému rozumu.