Jsem středobodem svého světa. Jsem bodem, kolem kterého se vše otáčí. Jak jinak ale mohu vnímat svět než skrze sebe?A kdy se zdravá sebestřednost mění ve škodlivou sebezahleděnost?

Vstupní sál výstavy Já, bezesporu je impozantní. Instalace „Menschlich“ Christiana Boltanského mi doslova vyrazila dech. Ten dech jsem ale postupně našla a popravdě mi ho ještě velký kus zbýval – jenže výstava už byla u konce. Výstava mohla být dvakrát tak dlouhá a neospravedlňuje to ani tvrzení z letáku, že výstava nechce být vyčerpávající. Jak si totiž pak mám vyložit větu z webu, která tvrdí, že „se v širokém záběru pokouší shrnout a navzájem propojit řadu prací, které samy o sobě vznikaly v nejrůznější době a místě, přičemž ale komplexitou svého vyjádření mají zásadní význam pro interpretaci daného tématu.“? Ale nenechte se zmást, z velkých galerií mám Rudolfinum opravdu ráda a výstava za návštěvu rozhodně stojí. Jen příště si zajedu i do Wolfsburgu, jehož Kunstmuseum a kurátoři se na podobě pražské výstavy výrazně podíleli.

Já, bezesporu se tak stává pootevřeným oknem do košatého světa, které téma identity otevírá a které prostor galerie výrazně přesahuje. Ukazuje to například videoinstalace Garyho Hilla, od které je jen krok k adaptaci nejnovější hry Edwarda Albeeho Me, Myself and I (kdy bude tahle loňská novinka i u nás?) nebo stejnojmenný cyklus Cindy Shermann (která je na výstavě zastoupena velmi střídmě). Nechci si ale hrát na kurátora. Jen je mi líto, že potenciál tématu nebyl využitý více než jen sociologickými přednáškami, komentovanou prohlídkou a programem pro školy. Protože téma identity je ve světě CCTV kamer, virtuálních světů a nejisté bezpečnosti více než aktuální.