Dnes se vystavuje všude a vystavuje se všechno. Nacházíme se v době minimalistické formy vyjadřování a hledání. Bylo snad už vše podstatné řečeno a umělcům chybí slova? Nebo se za každou cenu snaží, byť s modifikacemi jazyka v podobě rozříznutí a následného sešití, najít ten správný a unikátní způsob vyjadřování? Dnešní doba je samozřejmě krutá. Dnešní doba je postmoderní.

Umělci hledají nový přístup. Někteří klopýtnou, jiní svou cestu kráčí, i kdyby magrittové z nebe padali. Možná nastala doba kultivace a kdekdo má zájem svým přičiněním sdělit lidu zprávu a měnit svět kolem sebe. Někdo se mluvit učí a někomu už díky jeho přízvuku není rozumět, ale slyšet jsou všichni a na každém rohu. Mluví v galeriích, z nevyužitých nástěnek, zdí, nádraží nebo světlíků. Ale mají co říct? Má smysl křičet bez obsahu?

Současná fotografie nešeptá
Zaměřím se na současné fotografické přístupy. Ztratila fotografie svůj směr? Možná si s námi autoři jen hrají a chtějí se bavit naším hledáním smyslu v jejich dílech, kde je celý obsah primárně postaven na nemožnosti najít jej. „Jsme v postmoderně“, řeknou. Oprostím se tedy od hledání obsahu a budu se zajímat o postoj k médiu. Fotografii vládne experiment. Není důležitý smysl, ale nový přístup, který se smyslem stává. Častokrát až diváci svým nepochopením povýší dílo na umění. Občas mu ale rozumí jen samotný umělec. A i na této rovině bych se bála zakopnutí.

Deprese jsou silné
Vše špatné je k něčemu dobré, protože je cítit alespoň čerstvý vítr. Po chvíli bloudění v temném lese se přece musí objevit světlo. Je pozitivní, že umělci, a ne jen z Prahy, tvoří a kultivují sami sebe a nezaměstnávají je aktivity, které jen pohlcují čas a neobohatí jejich duši. Tomuto přístupu k tvorbě se říká arteterapie. Pak je ale otázkou, jestli by arteterapie měla zaplňovat galerie a mít nálepku umění. Kdo máš právo soudit, neznáš deprese. Jisté ale je, že umělcům jsou dveře otevřené. I samotný dědeček Mánes, který leccos pamatuje, ty majetné řečníky už dlouho vyhlíží. Je ale pořád zamčeno a stěnám vládne prázdnota. Nejedná se o tichou demonstraci toho, že není co vystavovat? Po rekonstrukci uvidíme…

Co když už ale nastala doba kulminace a nic dobrého nás nečeká? Přesto budeme hledat a formovat nové hodnoty, které budou zastupovat současná díla. Je jedno, jestli uspořádáme výstavu v galerii nebo na nádraží, důležité je tvořit a nacházet. Nezáleží, jestli vystavíme jednu fotku nebo celý cyklus. Ostatně není abnormálním jevem, že cyklus dnes tvoří právě jedna fotka. Už nás nezajímá líc, ale rub. Nosme oblečení obráceně a tvořme!

Méně skepse a více pozitivního přístupu
Nadějí pro ty, kteří ne všemu současnému umění rozumí nebo jej jednoduše jako umění nechtějí akceptovat, je často omílaný element čas. Ten snad trochu objektivně ukáže, jestli experimenty umělců byly základními kameny pro zápisky dějin umění, až se budeme pohybovat ještě v krutější době. V postmoderně na druhou.