Deprese, smrt, sebevražda. To jsou témata pro umění a umělce často příznačná. A nejen pro motivy jejich děl, ale i pro životy a osudy jich samotných. Seznam těch z nich, kteří svůj život skončili dobrovolně, je hodně dlouhý. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu je umění jedním z nejrizikovějších povolání.

Těch, kteří si tenkou hranici mezi životem a smrtí zvolili jako své hlavní téma, je však již méně. Jedním z nich je italský umělec zdomácnělý v Čechách Eugenio Percossi (*1974). To, čím se zabývá, přitom vychází z jeho vlastního života – deprese, pocity zmaru a myšlenky na sebevraždu. Všechny tyto problematické a většinovou společností často tabuizované niterné zážitky a stavy v Percossiho díle krystalizují na povrch v mnoha podobách a prostřednictvím různých médií. Od klasické malby přes fotografii, video až ke konceptuálnímu projevu. Většinou se jedná o zachycení vlastní osobnosti – v podstatě jsou to nejrůznější formy autoportrétů. Fotografie proleželé pohovky, na níž umělec trávil hodiny a dny svých depresí, soubor drobností bezděčně zdeformovaných jeho neurotickými prsty, velká plátna hustě popsaná nápisy jako I´m depressed či I want to live a I want to die, které mohou připomenout bezduché školní tresty. Stejně jako u nich se pisatel po chvíli oprostí od obsahu věty a soustředí se na pouhý mechanický grafický záznam. Na rozdíl od školního trestu však Percossi ve svých plátnech může dospět až k jakési katarzi.

Po van Goghovi Percossi
V tomto duchu byla laděna i jeho poslední výstava, nedávno uspořádaná v Galerii Entrance – After Van Gogh. Na ní Percossi vystavil sérii autoportrétů, vymodelovaných z materiálu, který není pro umění zcela tradiční – plastelíny. S tou máme všichni bohaté zkušenosti z dětských let, a snad právě proto na první pohled vzbudí lehký nostalgický úsměv. Ten se však vytratí v druhé části expozice, kde jsou stejnou technikou a ve stejně zářivých barvách zpracovány předměty představující umělcovy depresivní stavy – televizní ovladač (věrný kamarád v době, kdy autor není schopen vykonávat nic jiného než sledovat televizi), krabičky různých antidepresiv nebo joint. K van Goghovi, jakožto životnímu ztroskotanci na okraji společnosti, odkazují právě ony jasné barvy a vysoké pasty. Jedinou výjimkou mezi plastelínovými obrázky byl prostý rámeček s usušenými listy podlouhlého tvaru, jež by v jiné souvislosti mohly fungovat jako ozdoba moderního designového interiéru. Tady ale odkazovaly k živé rostlině oleandru, která postávala o kus dál a návštěvník ji mohl snadno přehlédnout, coby okrasu galerie. Tato, v plném květu nádherná, dekorační květina je totiž hypertoxická, což neznamená nic jiného, než že po pozření několika lístků se vydáte takříkajíc „do věčných lovišť“. Sám umělec si tyto účinky rostliny údajně vyzkoušel na vlastní kůži. Zvolené množství však asi nebylo dostatečné, protože byl i na vernisáži a působil velmi živým dojmem.

Podobně jako všechny ostatní Percossiho práce se i tyto vyznačují precizním zpracováním a mocnou působivostí.

Pamatuj na smrt!
Umělec ve svých dílech tematizuje také lidský pohled na smrtelnost, neustálou přítomnost smrti v životě. Tak je tomu například u fotografií krajin s vysokým nebem plným mraků, v nichž můžeme při delším pozorování zahlédnout lidskou lebku – memento mori. I další jeho projekty odkazují k lidem, kteří už nejsou mezi námi – fotografie stovky náhrobků nebo míst, kde se přihodily smrtelné nehody. Zvláštním počinem v této souvislosti je instalace, představená Percossim již na několika místech. Nese název b/w a jde o zdánlivě obyčejný pokoj z jednoho z historických období – třicátá či sedmdesátá léta. Jediné, co dělá místnost odlišnou a zároveň i znepokojivou, je to, že je celá černobílá – lépe řečeno, v různých stupních šedi. A této barevnosti jsou podřízeny i veškeré doplňky, knihy, květiny nebo třeba ovoce na míse. Jako by se divák najednou ocitl uprostřed černobílé fotografie, obklopen dobovou atmosférou a neviditelnými obyvateli, do jejichž soukromí vstoupil.

Třebešické mámení – druhá strana smrti
Obdobu této instalace si můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Percossi v tomto duchu totiž zařídil i  jeden z apartmánů svého renesančního zámku v Třebešicích, nedaleko Kutné hory. Ten koupil v dezolátním stavu i s přilehlými pozemky a hospodářskými budovami spolu se svým přítelem, architektem a zakladatelem galerie Futura a Karlin Studios Albertem di Stefanem. V průběhu let zámek i zahrady zrekonstruovali a nyní ho využívají k různým účelům. Nejen, že v něm bydlí, ale nabízejí ho i jako místo uměleckých pobytů, při kterých autoři vytváří díla inspirovaná místním géniem loci. Tyto práce jsou rozmístěny po celém zámku i v okolních budovách, takže dochází k  zajímavému spojení moderního umění a historické architektury. Majitelé sice zámek neprezentují jako hotel, ale je zde k dispozici několik (jak už bylo zmíněno) velmi originálně zařízených apartmánů, které jsou za pár tisícovek k mání. K jídlu se tu podávají plody vypěstované přímo na místě. Další Eugeniovou vášní je totiž jeho zahrada, o kterou se vzorně stará a která se tak vlastně stává uměleckým dílem.

Může za to černá žluč (?)
Jak se tedy k tomu všemu postavit? Umělec, jehož hlavním tématem jsou palčivé otázky smrtelnosti, deprese, úzkosti, sebevraždy – zkrátka nic optimistického. Na druhou stranu člověk působící přátelským a otevřeným dojmem, pečující o stovky růží na své nádherné zahradě. Je to tedy póza, nebo rozpolcená bytost snažící se svými stavy pracovat?

Už v renesanci, v době, kdy se výlučná osobnost umělce – génia utvářela, vznikaly teoretické spisy zabývající se podstatou a důvody odlišnosti umělců. Podle starověkého dělení existují čtyři druhy tělních šťáv a v závislosti na té s nejvyšší koncentrací také rozdělujeme lidi na různé typy temperamentů. Jedná se o choleriky, sangviniky, flegmatiky a  melancholiky. Přičemž umělci jsou podle tohoto dělení přiřazováni k melancholii – černé žluči. Podstata melancholického temperamentu spočívá totiž ve dvojjakosti, dualismu. Na jednu stranu jsou tito lidé nadáni pro vědy a umění, na stranu druhou mají i přirozené dispozice ke zločinu a  šílenství. Spojuje se v nich racionální s iracionálním. To v důsledku vede k jejich zvláštnosti, výstřednosti, bohémství. (Podobně se přitom projevují i vědci.)

Je to tedy i důvod, proč se umělci tak „rádi“ tráví, probodávají, věší a topí nebo alespoň trápí depresemi? Když si člověk vybaví sílu sebezáchovného pudu a energii, kterou jsou schopni vyvinout smrtelně nemocní lidé pro záchranu svého života, kdy jim v mnoha případech pevná vůle pomůže, nezbývá než tuto možnost připustit.