Skrze moderní média můžeme v reálném čase sledovat ledacos: od pasoucích se zvířat v severských lesích přes jízdu vlakem zimní krajinou až po válku a brutality páchané uskupením známým jako Islámský stát. Denně nám tak před očima prolétají desítky obrazů z celého světa. Celkový obraz nám však uniká, jak se pokouší ukázat výstava Před očima: Příběhy Iráku.

Mám to ještě před očima. Jako zbytek filmu nebo znehybnělou fotku. Je asi taková: kuchyň nezrekonstruovaného panelového domu, člověk mně blízký s očima prosvícenýma tabletem, který si pokládá na mikrovlnku, k níž si přistavuje židli – to aby se nemusel před obrazovkou příliš hrbit, lepší pracovní stůl zkrátka nemá. „Zkurvený migranti, nikdo je tu nechce!“ Odpovídám na to jen chabě a z povinnosti, hádám se beze snahy, vím, že tuhle válku nemůžu vyhrát a názor té osoby nezměním: neslyší mě, i když poslouchá. A tak se vztekám taky: mlčky a v sedě. Neshodneme se, ale nechci na ni být zlý…

„You are welcome“
Jeden z posledních obrázků pozdního léta. Tedy nedlouho před návratem do Prahy, kde jsem si začal přivydělávat jako kustod v Centru současného umění DOX. Právě tam jsem mlčky a v sedě z několika desítek odpracovaných hodin mnohé strávil právě u fotografické výstavy Před očima: Příběhy Iráku. Jak ale podotýká anotace na webových stránkách, u českého názvu se vytrácí podstatná slovní hříčka: „The title of the exhibition »OVER MY EYES« comes from the literal translation of the Kurdish Ser Chaw and the Arabic Ala 3iny, which are both used to say »you are welcome«.“ Použití by však mělo být ještě specifičtější: v arabštině se jedná o naši odpověď v případě, kdy se na nás někdo obrátí o pomoc a my ji dotyčnému poskytneme.

„You are welcome,“ odpovídám úslužně na poděkování skupince mladých cizinců, nejspíše středoškoláků, která se mě ptá, kde naleznou toalety. O knížku a kabát, které jsem měl odložené na židli, projevili větší zájem než o odborný výklad průvodkyně. Návštěvníků ze zahraničí je tu stejně nebo i více než těch z Česka. Nechodí jich mnoho – alespoň ne v době mojí směny. Před očima je mám všechny: návštěvníci upírající pohled na fotografii jedenáctiletého chlapce, plavajícího Nawafa, který z vody zase upírá pohled na své diváky už z propagačních plakátů k výstavě. Chlapec, jehož rodiče zemřeli při bojích s Islámským státem, ke kterému se ze strachu přidala většina jeho příbuzných. On sám se místo toho rozhodl utéct, a tak se dostal do iráckého sirotčince, kde ho potkal fotograf Ali Arkady.

Jako kustod sedím vždy tam, kde je to potřeba, vždy několik hodin na témže místě. Výstavu tak nepoznávám celistvě, rozpadá se mi do izolovaných, obtížně propojitelných částí. Jednou z nich je i projekt „Map of Displacement“, částečně přístupný online (www.mapofdisplacement.com). „Since January 2014, Iraq’s war against ISIS has displaced over a tenth of the country’s population.“

„A víš, že všichni ti lidi, o kterých tu nadáváš, před tímhle vším utíkají, že sami utíkají před tím, čeho se ty tady bojíš?“ ptám se unaveně ke konci léta v kuchyni paneláku kdesi na Vysočině.

„Maj tam zůstat a bojovat!“

„Tak si představ v podobný situaci mě, nebo třeba svoje vnoučata. To bys jim dala do ruky zbraně, ať bojujou? To totiž dělaj ty, před kterýma oni utíkaj.“

„Nedala. Vy přece žijete tady. Oni ať si zůstanou tam.“

„IT’S WAR!“
Celá výstava se mi propojí do smysluplného celku až na jedné ranní komentované prohlídce v rámci povinného školení. Malá armáda rozespalých kustodů se zastavuje u stěny oblepené novinovými články. Stojíme tak ve zhmotnělé mediální bublině s tučnými nadpisy předních stránek novin, rozšířené o fotografie zbraní, vojáků, výbuchů, světových politiků. Mediální i vizuální obraz, vůči kterému se zbytek výstavy vymezuje: Irák = „IT’S WAR!“, jak křičí jeden z titulků. Převažující obraz a asociace Iráku v západním (mediálním) světě. Lustr, přes který nepronikne každodenní život lidí. Jak se ale dozvídáme z výkladu, sami autoři výstavy si už při rešerši nebyli tak úplně jistí: nakolik západní mediální svět skutečně vypadá takto a nakolik vyhledáváme pouze články, které do takového obrazu zapadají?

Což navždy stavíme dům
Přecházíme dál. Při přechodu mě ještě stihne do očí udeřit fotka Saddama Husseina s tučným „We got him!“, ale to už stojíme v části, která se v kontrastu k té předchozí záměrně jeví poněkud prázdná. Není v ní nic, s výjimkou promítaného ohně, který v jeskyni plápolá stále dokola s tím, jak se opakuje videosmyčka, ocitovaných veršů z Eposu o Gilgamešovi na stěně a mapy, na které namísto moderních politických hranic najdeme pouze řeky Eufrat a Tigris. Tady to všechno začíná: očištění od předsudků a mediální zátěže skrze oheň platonské jeskyně, odkazy ke kolébce západní civilizace, na úrodnou oblast nejstarších měst a nejstaršího příběhu o hledání nesmrtelnosti…

„Kdo z vás to četl?“ ptá se lektor a ruce kustodů se ani nehnou. „Ale známe to všichni…“

„Jak se proboha vypíná ten oheň?“ ptá se kustodka v jinou chvíli a v jiný den ke konci své služby s rukou nataženou vysoko nad sebe. S ovladačem míří na projektor. „Hrozně blbě. Fakt.“

Plížíme se ospale fotografiemi země nikoho, územím pašeráků, pro které jsou hranice jen na mapě nakreslené čáry rozhádaných politiků. Každodenní život se tu odehrává bez hranic, stejně jako se bez lidí, kteří zde žijí, obejde pozornost médií. I moje pozornost s nimi upadá. A tak najednou, jen s drobným střihem, stojíme opět ve válce. Perspektiva je však opačná než ta na počátku: „… každodenní život na pozadí války, něco, co si v Evropě sami na vlastní kůži nedokážeme příliš představit,“ doznívají slova lektora. Válka jako upozaděná kulisa kdesi vzadu. Pozadí, na kterém probíhá každodenní život. Právě v téhle části nalezneme fotku Nawafa v bazénu. Právě zde najdeme fotku ženy zahalené v burce, která kráčí městem, jehož horizont je zastřen kouřem stejně černým jako její šat. A znovu zde nalézám ten rozčilený hlas pozdního léta: „Sáms to viděl, tenkrát v tý Vídni. Všechny ty zahalený ženský. Vždyť tohle už není Evropa. Vždyť to je šílený, šílený, kam vede náboženskej fanatismus.“

Protože my jsme ti racionální, my jsme ti sekularizovaní a nenáboženští, my jsme ti, kdo přemýšlí a vidí natolik, že si do nasvícených galerií chodíme pro rituální zážitky, jež mají očistit a v zaběhlých pozicích znejistit skrze oheň z projektoru a plápolání z reproduktoru.

„Přijedeš za mnou teda do Prahy?“

„Hrozně ráda! Ale znáš mě. Na ty galerie moc nejsem.“ ∞


Před očima: Příběhy Iráku
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
8. 9.—8. 1. • 180 / 90 Kč


autor: Jakub Haubert