Koupit v dnešní době mobilní telefon bez digitálního fotoaparátu dá pořádnou fušku. Digitalizace obrazu nám již přijde téměř jako podmínka. Je to ale jen vliv nástrojové standardizace. Klíč k uchopení technologie a k její podstatě najdete v Domě fotografie.

Poslání digitalizace
Fotografie poměrně dlouho bojovala o post ryze uměleckého díla. Z dokumentačního média se usilovnou prací stala osobitá disciplína, která dnes zaplňuje prestižní galerie po celém světě. Nástup masové digitalizace, díky které můžeme snadno vyfotit cokoli téměř čímkoli, co nalezneme v kapse, poněkud zastírá její opravdový a hlubší význam pro fotografii jako takovou. Dostupnější technologie by neměla znamenat chrlení moře materiálu bez přidané hodnoty, ale měli bychom hledat její podstatu, a k tomu nám dopomáhej Andreas Müller-Pohle.


Kde je podstata snímku
Retrospektiva Andrease Müllera-Pohleho nenabízí jen odpovědi na otázky dnešní technicistní globalizace, ale reaguje i na konec estetického vývoje především analogové fotografie. Ve dvou patrech tak můžete projít v kostce vývojem reprezentativní podstaty snímku a svoje hledání završit videem, které vás přes konceptuální ekologii přivede až k samotnému popření ontologické podstaty fotky jako statického uchování obrazu sledované skutečnosti.

Výběr z autorovy tvorby svou komplexitou překračuje rámec běžné retrospektivy. Müller-Pohle jako zakladatel velmi vlivného časopisu European Photography svým dílem přispěl značnou mírou i k zásadním diskuzím v oblasti teorie fotografie 20. století. Dlouhodobě se pak zabývá zkoumáním konce vizuální podstaty média. To přirozeně odvádí současný kontext od procesu k sledovanému objektu. Objekt již ale není lokální, nýbrž globální.

Od subjektivity ke globalizaci
V 70. letech začínal Müller-Pohle s čistou vizuální podstatou fotografie, s níž začal brzy manipulovat a deformovat ji. Zároveň se zde již ukazují snahy o zásah do média, které umělec nechává bez kontroly. Tato cesta na téma materiální a vizuální jednoty vrcholí gestem odcizení a transformace, kdy je 11 000 snímků sešrotováno v průmyslovém drtiči a fotografický odpad se stává novým materiálem. Do jisté míry to můžeme vnímat i jako ilustraci zániku starého formátu a přechod k novým technologiím. Tento mezník je však zároveň kontradikcí k principu digitalizace, která nikdy nemůže nabýt skutečné hmotné podstaty.

S nástupem digitální technologie se postupně v práci Müller-Pohleho začíná objevovat téma kódování. Tyto kódy jsou zatím stále spíše statickým přepisem starého média. Je to ale zásadní krok a upuštění od konvenční estetizace snímku. A tím začíná i autorův zájem o znovuhledání významové sdělnosti fotografie.

Na konci retrospektivy se dostáváme až k náhodnosti, která je cílenou manipulací s přenášenou informací. Aktérem již není sám fotograf, ale iniciace je předávána do rukou přírody, živlu nebo civilizační masy. Tak se uzavírá kruh, kdy člověk vzal rozhodování do svých rukou a nyní se ho pod tlakem vlastní kultury zase zbavuje. Nečekejme tedy nějakou přímou linku, která by nás z tohoto kruhu vedla dál. Musíme hledat adekvátní přístup a reflexi. Výstava prozrazuje i proměnu nálady ve společnosti jako takové, a tak nám nastiňuje, jak důležité v dnešním komplikovaném světě plném programovosti jsou nečekané okolnosti a náhody, které však mají jasně identifikovatelné pozadí. º


Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva.
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
22. 7.—28. 9.