Zkoumání sebe sama prostřednictvím rozsáhlejších cyklů autoportrétů patří pevně k dlouhé tradici západního výtvarného umění. Výtvarník Michal Drozen variuje tento princip pomocí jistých lifestylových a subkulturních prvků, aniž by se vzdaloval od obecnějšího vztahu k sobě samému.

„Start up End down“ je název Drozenovy výstavy, jenž se ironicky vztahuje k výstavnímu projektu, v jehož rámci je přehlídka uskutečněna. Start up, vedený Galerií hlavního města Prahy, založila v roce 2009 kurátorská dvojice Olga Malá a Karel Srp, kteří tak chtěli poskytnout výstavní prostor mladým a začínajícím umělcům a umožnit jim vystavovat za zdmi prestižní instituce (tato dvojice stojí mimo jiné za průlomovým I. bienále mladého umění Zvon v roce 1994, opět na půdě GHMP). Start up prošel během své existence mnohými změnami a v současnosti, pod vedením kurátorky Moniky Doležalové, umožňuje mladým výtvarníkům prezentovat své samostatné výstavy v přízemí Domu U Zlatého prstenu. V rámci doprovodných programů je nově představován i ateliér, ve kterém vystavující umělci studovali či studují. 30. března tak proběhla jednodenní prezentace ateliéru kresby Jiřího Petrboka na AVU, ze kterého vyšel i aktuálně vystavující Michal Drozen.

Jméno Michala Drozena není úplně neznámé. Má za sebou už samostatnou výstavu v galerii A.M.180, účast ve finále Ceny kritiky za mladou malbu v roce 2014 a ve stejném roce i zastoupení na skupinové výstavě „Nulla dies sine linea: Postkonceptuální přesahy v české kresbě“ mezi některými etablovanými jmény české umělecké scény. Pochází ze sídliště, což je pro něj zkušenost, která se soustavně promítá do jeho práce. Místo útěku z tohoto prostředí přijal Michal výzvu zůstat u zdroje své inspirace a zřídil si ateliér v jednom ze žižkovských paneláků. Jeho fascinace tímto prostředím zůstává zjevná. Slovem „Panelák“ pojmenoval svou autorskou knihu kreseb, kterou vytvořil na stáži v ateliéru kresby na pražské UMPRUM; sídlištím se věnoval i v množství dalších drobných prací.


Panelový dům může s trochou nadsázky definovat jeho tvorbu jako takovou. Michal Drozen pracuje se sériemi, vztahujícími se vždy k jeho vlastní osobě, ať už explicitně, nebo méně zjevně. Typické je zobrazování věcí/osob v životní velikosti. Vytvořil tak třeba soubor drobných obrázků, zaznamenávající sbírku jeho vlastních angličáků. Cyklus akvarelů „Ovoce, zelenina“ z roku 2011 se obrací k jeho zálibě ve sbírání samolepek na ovoce. Práce představuje rozsáhlý soubor kreseb, doplněný právě těmito drobnými štítky. V roce 2012 následoval cyklus jeho hlav-autoportrétů. Všechny tyto práce získávají kvalitu v mnohosti, v široké variabilitě, jen těžko mohou fungovat jednotlivě mimo svůj rámec vytyčený danou sérií. Podobně jako fasády panelových domů, jež vytváří mřížky, jednotlivé, seriálně řazené, zdánlivě stejné buňky, za kterými je schována intimita a variabilita individuálních osudů nájemníků. Drozena se nějakým způsobem dotýká i tento princip „utopení“ jedinečnosti maskováním, kvantitou a serialitou. Jak se jeho díla stávají složitější, klesá i počet prací v rámci série. Postupně se dostává k celofigurálnímu ztvárňování sebe sama na velká plátna.

Michal Drozen pojal podobu své aktuální výstavy podobně jako v případě projektu v A.M.180 v roce 2013. V obou případech se rozhodl „vytapetovat“ stěny galerie rozměrnými obrazy. Jedná se o osm celofigurálních portrétů v životní velikosti. Oproti dílům na výše zmiňované výstavě opouští nyní protáhlou stylizaci postav a směřuje k vyššímu stupni realističnosti, což je dáno i pečlivějším prokreslením detailů. Nízká hloubka prostoru obrazů, kde se vše srovnává téměř do jedné plochy, dává vyniknout některým detailům až dekorativním způsobem. Na první pohled se Michal víc než do sebe obrací ke stylu, k módním kreacím (často záměrně absurdním). Opakovaně, v různých variantách, jako by si neustále připomínal svou pozici a ujišťoval se, že zůstává sám sebou. Prezentuje se a vytváří si identitu skrze styl a módu. Takováto „exhibice“ ovšem výrazně kontrastuje s jeho jemným, introvertním přístupem ke světu.

Michal se na obrazech vydává všanc svému publiku v určitém momentě kolize a krize identity. Je zde tím, za koho se považuje, tím, za koho chce být považován, nebo tím, kdo je jen využíván sebou samým pro prezentaci vlastního umění, záměrně odtržený od svého já? Tento pocit nejistoty zažívá téměř každý, kdo stojí třeba před fotoaparátem, a uvědomění si této situace (zvlášť pro výtvarníka, jako je Drozen) může být cestou k určitému sebevymezení. Stejně jako vnitřní reakce na zpodobování a vystavení sebe sama v absurdních situacích. Styl, móda i absurdita se stávají katalyzátorem poznávání svého (nejen uměleckého) já. Do obrazů však vstupuje ještě jeden člověk, Michalova přítelkyně Linda. A to ne jen ve smyslu námětu. Je autorkou předlohových fotografií, podle kterých díla vznikala. Obrazy tak ztělesňují autorův nejintimnější svět: Zkoumání sebe sama a sdílení tohoto procesu s jedinou osobou, jež jej zároveň pomáhá sebedefinovat. ∞


Michal Drozen: Start up End down
GHMP – Dům U Zlatého prstenu (Týnská 6, Praha 1)
13. 2.—12. 4.