Decadence Now! s podtitulem Za hranicí krajnosti svou kontroverzností přitahuje stále další a další návštěvníky. Jedná se o výstavu, jejímž nejkladnějším hodnocením se stala věta „to se mi nelíbí“.

Výstava je součástí rozsáhlého projektu Decadence Now!, který probíhá nejen v Rudolfinu, ale současně také v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v galerii DOX v Praze, v Domě umění města Brna a v Západočeské galerii v Plzni. Součástí přehlídky jsou také autorské prohlídky, koncerty, promítání filmů, divadelní představení a přednášky. Kurátor projektu Otto M. Urban, který se tématu dekadence a symbolismu věnuje již od 90. let, navazuje na rozsáhlou výstavu o dekadenci v českých zemích V barvách chorobných, která byla v roce 2009 oficiální součástí prezentace naší kultury v době, kdy ČR předsedala EU.

Extrémy lidské existence
Prostory Rudolfina umožnily rozdělit expozici do tematických „kapitol“, které mapují krajní aspekty lidského života: Bolest, Sex, Pop, Obrazy šílenství. V momentě, kdy návštěvník projde těmito čtyřmi výstavními místnostmi, jejichž rozložení tvoří okruh vracející se na stejné místo, uzavře se i pomyslný kruh lidského života končící poslední kapitolou Smrt.

V první místnosti zakouší umělci Krajnost sebe: Bolest. Robert Mapplethorpe, Yasmasa Morimura, Damien Hirst, Cindy Sherman a další autoři ji divákovi předkládají pomocí šokujících autoportrétů. Šokující není jen bolestný výraz nebo nahota. Autoři se objevují svázaní, s prošitými ústy a krvácejícími ránami.

Vagina ze zvířecích kůží a felace pod rentgenem
Druhá kapitola nese jméno Krajnost těla: Sex, tedy klasické domény dekadentního umění. Některá zobrazení lidské sexuality mohou působit dost prvoplánově, že si řeknete „to jsem raději mohl zůstat doma a pustit si porno“. Jejich kýčovitost ale o naší kultuře také leccos vypovídá. Vedle vagíny sešité ze zvířecích kůží a naložené ve formaldehydu nebo fotografií japonské bondáže jsou tu k vidění i humorné kousky, například souložící zvířata na houpačce od Jakea a Dinose Chapmannových nebo felace pod rentgenem od Wima Delvoye.

Pop’s not dead?
Třetí část výstavy, Pop je Krajností krásy, si klade za cíl demytizovat současné pop-idoly, kladné i záporné ikony západní kultury. Když se v 70. letech příznivci punku oblékli do britských vlajek, ukázali cestu některým umělcům. Volně se punkem inspirovali třeba Alexander Kosolapov, David LaChapelle, Zbigniew Libera, Alexander McQueen, Robert Miller, ale i Jiří Černický, David Černý nebo Ondřej Brody.

Sochy současných idolů, jako jsou nahá královna Alžběta a papež od Paola Schmidlina ukazují jejich stará, svraštělá těla. Na bílém těle princezny Diany, symbolu čistoty a dobrosrdečnosti, se vyjímá krvavá rána se zapíchnutým znakem mercedesu připomínající její smrt při dopravní nehodě. Vedle provokativních nápisů, lajniček kokainu, obrazů namalovaných vlastní krví a mickeymousích čepic leží na zemi Adolf Hitler stažený z kůže.

Zoufalství a smrt
Obrazy šílenství, krajnosti mysli ve čtvrté části výstavy znázorňují zoufalé lidské činy nebo lidi, kteří si evidentně neví rady se svou sexualitou nebo obtížnou životní situací. Některé exponáty vycházejí z emo kultury, jako třeba porcelánový panáček s panenkou, kteří si řežou žíly nebo fotografie malé čínské holčičky koupající se ve vaně plné krve.

Celý cyklus končí Smrtí, krajností života. Kovové plastiky lebek Damiena Hirsta, propletené lidské kostry a fotografie Ivana Pinkavy doplňuje tradičně veselejší Keith Haring, jehož naivní umění ve spojení s tématem smrti ale působí o to mrazivěji.

Pro někoho může být výstava Za hranicí krajnosti spíše za hranicí vkusu. Přesto ale boří mýty, že umění musí být pouze krásné. Lidem se slabším žaludkem se vstup nedoporučuje, mládeži do 18 let je výstava dokonce nepřístupná.

Vystavující autoři
Adam Arber, Ondřej Brody, Tim Burton, Jiří Černický, David Černý, Zsófia Keresztes, Nick Knight, Zbigniew Libera, Ed Long & Damien Glonek, Alexander McQueen, Robert Miller, NIBA, Erwin Olaf, Co-menius Roethlisberger, Richarda Stipl, Géza Szöllösi, Maciej Toporowicz, Joel-Peter Witkin.