Předstírali jste někdy orgasmus? A dovedli byste ho fingovat před publikem plným zvědavých diváků?

Vzdychání, vzdychání, kroucení, slastné přivírání očí, vzdychání… Ne, tohle není skutečný orgasmus. Jen hra na pódiu, soutěž o nejlepší předstírání sexuálního vyvrcholení. Co myslíte, velký úlet nebo prima zábava?

Takhle začíná dokumentární film Nahraný orgasmus. Vidíte ženy na jevišti, jak úpěnlivé hekání do mikrofonu prokládají hovory o tom, že jejich sexuální život připomíná frašku. Pak vystupují s nahraným orgasmem muži, kteří se tváří, jako že jich se to ve skutečnosti netýká. Ženy i muže oceníte jako úžasné herce a jejich projevy jako naprosto uvěřitelné. Celé publikum se směje a baví. Ale o co vlastně v téhle netradiční show jde? Pobavit se sdílením podobných zážitků? Vyhrát cenu? Ztrapňují se účastníci soutěže tím, že propírají veřejně detaily svého intimního života?

Kdo umí nejlépe předstírat, se odkryje ve třetí části vystoupení. Moderátor Lazlo Pearlman se znovu objeví a zcela nečekaně se začne vysvlékat. Přítomní s každým odhozeným kouskem víc a víc kulí oči. A nakonec zůstanou strnulí v němém úžasu. Před nimi stojí nahý muž a mezi nohama nemá penis, jak by všichni předpokládali. Má vagínu. Nechává obecenstvo ponořené v tichu a odchází do zákulisí. Pak se znovu vrací, aby si lehl doprostřed pódia na postel, nahý, posypaný bílým pudrem, a dovoluje ostatním, aby kolem něj kroužili, prohlíželi si ho a kladli mu otázky.

Mezi pravdou a lží
Pearlman se chce dostat pod povrch sexuálního předstírání a odhalit, že předstírání jako takové se táhne celým lidským životem. Snaha dostát očekávání nejen svých partnerů a rodin, ale i společnosti. Naplnit modely, které byly mnohým odmalička předkládány jako jediné možné. Celou svou performanci staví na momentu překvapení. Na šoku, kdy si diváci uvědomují, že všechno není jen takové, jak to předpokládá jejich stereotypní mysl. Pearlman nechce být exhibicionistou, kterého baví ukazovat své tělo. Jeho přáním je stát se pro druhé zrcadlem. Tvrdí, že lidi víc věcí spojuje, než rozděluje. S výsledkem své show však není spokojen. Ubíjejí ho stále stejné vlezlé a intimní otázky týkající se jeho sexuální orientace či sexuálního života. Pořád marně doufá, že ostatní pochopí, co tím vším chce říct.

Představení dál piluje a začne vystupovat v barcelonském klubu společně s další osobou, která se narozdíl od něj pyšní prsy a penisem. Show sklízí mnohem lepší ohlasy než ta původní s předstíraným orgasmem. Brzy se však diváci chodí dívat na Pearlmana, jako na muže s vagínou, již s představou, o čem vystoupení vlastně bude. Pearlman se tak stává pouhým vystavovaným kabaretním exponátem a performance ztrácí moment překvapení a tím i celý svůj význam.

Marně se snaží zasadit o svět, ve kterém by nemuseli lidé nic předstírat. Chce ostatní přimět k zamyšlení nad absurditou společnosti, kde se mnohdy slepě podřizujeme navyklým pravidlům a požadavkům, aniž bychom s nimi vědomě souhlasili. Možná chce slyšet to, co všichni ostatní. Touží být ostatními přijímán přesně takový, jaký je, bez potřeby dělat se lepším nebo tím, kým by ho chtěli mít druzí. Navzdory své jinakosti být bez jakéhokoliv vysvětlování a sebeobhajování respektován.

Pearlman se ale nevzdává a za každou cenu hledá další způsoby, jak prostřednictvím svého těla provokovat a popouzet ostatní k přemýšlení. Touží zbořit navyklé hodnocení a kategorizování. Nabízí se tedy otázka, kdo trpí větší obsesí? Pearlman, podléhající nutkavé touze šokovat a otevírat tak lidem oči, nebo právě ta většina, která je posedlá snahou zařadit ho do určité škatulky? Jak málo je možné dostat se pod povrch, když leckdy dáváme přednost okamžitým soudům a zasazování situace do stereotypních vzorců své mysli. Těžko se pak divit, když nevychází výsledek dle nalinkovaných představ. ∞


Nahraný orgasmus (Fake orgasm)
režie Jordi Sol
Španělsko, 2010, 85 min.