„Já ti to prostě řeknu,“ řekla Anna.

To už jsem si představoval něco hrozného. Něco, co už jsem znal. Něco, co se týká jí a nějakého muže. Nějakého jejího nového objevu. Srdce mi bušilo, tep 250.

„Někoho jsem potkala,“ dodala.

A bylo to tady. Z tváře se mi vytratil úsměv i radost, kterou jsem tam vždy měl, když jsem byl s ní. Zesinal jsem, srdce se mi zastavilo, cítil jsem příšerný tlak na hrudi, svíral jsem mi žaludek. Pomalu jsem si vyndal cigaretu z krabičky a zapálil si, lehce jsem se zklidnil.

„Gratuluju,“ řekl jsem a zvedl se od stolu.

Šel jsem kouřit před hospodu. Chtěl jsem být sám. Zároveň jsem taky doufal, že za mnou Anna přijde. Marně, nepřišla. Vrátil jsem se zpět k ní.

„Ty seš strašnej, to byl vtip,“ řekla a smála se na mě.

Ulevilo se mi. Spadlo to ze mě, ale hněval jsem se na ni za to.

„Proč tohle, říkáš?“ ptal jsem se a nečekal na odpověď. „Jako bys nevěděla…“

„Jako bych nevěděla, co?“ otázala se.

„To je jedno,“ rezignovaně jsem odpověděl.

Anna se na mě zlehka usmála a já ji hned odpustil. Sám nevím proč. Snad proto, že nejsem konfliktní. Snad proto, že ji nechci ztratit.

„Hele, podívej se támhleten kluk vypadá jako Bob Dylan zamlada,“ řekl jsem.

Snažil jsem se změnit téma našeho hovoru. To jsem dělal celkem často, nepříjemné věci jsem nechtěl slyšet, zacpával jsem před nimi uši.

„Ty jo, to je fakt on. Ten je krásnej,“ řekla bezelstně a zvedla se od stolu.

Měl jsem za to, že jde na toaletu, ale její kroky směřovaly jinam. Šla za Bobem Dylanem. Seděl jsem u stolu jako opařený. Byl jsem zmatený a netušil, co se děje. Je to snad zas nějaký její vtip, pomyslel jsem si. Pociťoval jsem nový, daleko intenzivnější pocit bolesti. Fyzické bolesti. Měl jsem to všechno přímo před sebou, viděl jsem její i jeho smích. Tuhle porci jsem nechtěl jíst, byla zkažená a páchla. Odešel jsem opět z hospody. Cítil jsem zlobu, pokoření, prohru. Ještě jsem se kouknul skrze okna dovnitř do hospody, asi jsem doufal, že to vše je přelud, ale nebyl. Seděla tam s ním a očividně si měli co říct. Zapálil jsem si cigáro a sednul si na obrubník. Zas jsem na ni čekal. Anna asi za pět minut přišla.

„Kam ses poděl?“ zeptala se mě jakoby se nic nedělo…

„Jdu domů,“ odpověděl jsem klidně.

„Tak jo, já tu ještě budu,“ řekla a chystala se vrátit zpátky do hospody.

Sebral jsem poslední zbytky sil a odvahy a zadržel ji za ruku.

„Ty si vážně neuvědomuješ, co děláš?“ ptal jsem se.

Můj hlas zněl smířeně, snad posmutněle.

„Jako co? O čem mluvíš? Nerozumím ti…,“ nechápala.

Hleděl jsem na ni jako smutný psisko, kterému je ubližováno.

„Jo takhle,“ uvědomila si Anna, „ty to stále ještě nechápeš, co? Jde o nás dva, že jo?“

Anna se rozčílila, věděla totiž, že žárlím.

„Už mě nebaví tě pořád ujišťovat, že tě mám ráda. Opakovat ti, že mi je s tebou dobře, že si s tebou náramně rozumím a tak dále…Pochop ale už, že my dva nebudeme nikdy pár, nebudeme spolu chodit, nebudeme spolu spát. Já tě nemiluju. Seš pro mě jako bratr, chápeš to?“ řekla Anna.

Stál jsem před Annou a nechal na sebe dopadat všechny ty rány, který jsem už dávno znal. Ani tentokráte se nic nezměnilo, má láska nebyla naplněna. Byla surově potlačena, byla zadušena. Ten pocit pro mě nebyl nový. Očekával bych, že se proti němu obrním, že už mne nebude tak ničit. Ale kdeže! Smířen nejsem a lhostejnost nepociťuji. Proto budu stále bojovat ten prohraný boj s větrným mlýnem jménem Anna. Láska k ní je pro mě vším. Jsem vytrvalý a dokážu překousnout cokoliv. Věřím, že na mě čeká šťastný happyend, že budu odměněn, že Anna pochopí.

„Já tomu vážně nerozumím, vždyť to trvá už nějakejch 5 let… Co čekáš, že se jako změní?“ dodala ještě.

„Čekám na to až mě začneš milovat, tak jako miluju já tebe,“ řekl jsem.

Otočil jsem se na podpatku a vykročil do noci. Moje replika mi přišla jako z nějakého ufňukaného filmu, ale cítil jsem to tak. Anna mě vyprovázela pohledem, začalo pršet, můj stín byl jediný, kdo mi rozuměl, kdo šel se mnou. Velkolepá filmová scéna, už se jen otočit zpět a vidět, jak se za mnou rozbíhá. Ale takhle to nefunguje.

„Co to focení?“ zakřičela na mě Anna.

Přál jsem si, aby řekla něco jiného. Něco velkého, něco významného. Ale asi jsem si to moc maloval. I tak jsem byl však rád.

„Tak já ti zítra zavolám,“ ještě křikla.

Po pár krocích jsem se otočil, chtěl ji zamávat, rozloučit se, ale už tam nebyla. Dal jsem se znovu do kroku a těšil se na zítřek, až ji zase uvidím.

Konec.
Předchozí díly zde, zde a zde.