Přišel jsem do budovy nakladatelství, která zjevně byla postavena proto, aby člověku dodávala pocit jeho vlastní malosti. Nekončící chodby, šedivé podlahy, zažloutlé stěny, vysoké stropy a všudypřítomný, těžko identifikovatelný smrad.

Přivítala mě stará sekretářka s úlisným úsměvem a proklatě krátkou minisukní. Bylo na ní cosi perverzního, cosi nechutného a historicky zvrhlého. Usadila mne do masivního koženého křesla, ve kterém jsem se ztratil. Stal jsem se jeho součástí. Byl jsem neviditelným pro okolní svět, což mi vyhovovalo, jelikož jsem si tak mohl nepozorovaně prohlížet svou konkurenci. Na pozici redaktora v tomhle zavšiveném vydavatelství se hlásila celá řádka exotů, panoptikum zmaru. Nepadnoucí saka a obnošené kožené kufříky naplněné vlastními životy, prošoupané boty a upocená čela. Posadili nás ke kulatému stolu. Paní z lidských zdrojů, taková ta pilná včelička s blonďatým melírem, nám představila šéfy podniku. Byli to velcí muži s pronikavě pohrdavým pohledem, nadváhou a sebevědomím opilců z nádražní putyky. Tetelil jsem se blahem a těšil se, co přijde. První fáze bylo vzájemné představení. Všiml jsem si mladé holky, která do téhle smečky nepatřila stejně jako já. Vystudovaná učitelka s inteligencí a skromností v hlase. Nejsem učitel, ani vystudovaný, ani inteligentní, ani skromný, ale cítil jsem s ní jakousi sounáležitost. Po představení přišly na řadu motivace, historické okolnosti našeho bytí, znalosti a samozřejmě vychvalování našich jedinečných osobností. Došlo mi, že sedím s elitou národa. Blil jsem a koutky mi cukaly, potlačovaný smích a nepředstíraný údiv. Včelička poté položila zásadní otázku. Jaké zvíře nás nejlépe charakterizuje a proč. Odpovědi mých soupeřů mě přesvědčily, že jsem idiot a že bude pro všechny jen dobře, když idiotem zůstanu.

„Já bych řekl, že jsem delfín… On je hbitý, přátelský a inteligentní,“ řekl muž s vizáží překupníka kradených dalekohledů.

„Řekl bych, že nejlépe mne charakterizuje lev. Je totiž sebejistý, dominantní, rozvážný, spravedlivý a hlavně je vůdčí typ. Je to osobnost, je to král,“ pravil jiný muž, na němž bylo jasně vidět, jak moc mu schází lidský dotek.

Ostatní blábolili něco o jestřábech, klokanech, jelenech a já nevím o čem všem ještě. Přišla řada na mě a já řekl, že jsem kočka. Že rád spím, rád se mazlím a jsem celkově dost líný. Má odpověď byla odměněna upřímným posměchem všech zúčastněných. Holka řekla, že je pes a ráda se toulá. Byli jsme rázem na stejné lodi, na potápějící se bárce.

Mluvit o svých špatných vlastnostech už bylo víceméně odměnou.

„Jsem poměrně nevyrovnaný, nestabilní. Mám problémy s lidmi, nejsem společenský, nejsem týmový hráč a nemám rád autority,“ sdělil jsem všem s radostí v hlase. Nepřekvapilo, že jsme společně s holkou a dalšími zhruba čtyřmi lidmi byli odejiti.

Když jsem se odporoučel z toho literárního království pro zasvěcenou zplodinu, tak se mi ulevilo. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, zapálil si cigaretu a rozjímal nad sebou samým. Představa, že bych měl svůj život spojit s tímto nakladatelstvím, jehož marketingovým trumfem bylo prodávat dětské knížky na dětském dnu v pražské ZOO a jako bonus nabízet zdarma balónek plný hélia, mne děsila stejně jako rakovina varlat. Položil jsem si otázku, z jakého důvodu se vlastně snažím získat zaměstnání v podobných institucích, když se proti nim tak vymezuji. Snad proto, abych se přesvědčil, že v nich pro mě není místo, abych si odškrtl na svém pomyslném seznamu další kolonku? Seznam se ztenčuje a já stále hledám – hledám, co je mi vlastní, hledám formu, jak se vyjádřit a nestydět se přitom. Není to snadná cesta, ale člověk je zvídavý a ta zvídavost je motorem jeho života. Věřím, že úspěch má i jiné podoby než grandiózní kariéru a krásu, sex s prostitutkou, dovolenou v zimě u moře či rakovinu ve 30 letech. Věřím, že úspěch je něco, na co nemá společnost vliv, je to něco, co člověk cítí přímo ve svém nitru. Ten pocit, pocit naplnění…