V souvislosti s Hájíčkovými prózami je často skloňovaná banalita, patos, obyčejnost… v kladných i záporných polohách. Nejinak je tomu u loňského výboru z jeho povídek.

Držitel Magnesie Litery za Knihu roku 2013 je vnímán jako autor venkovských próz, u něhož lze tématiku každého dalšího díla předvídat. Jak moc je to ale na škodu? Jisté je, že Hájíček očekávání svých příznivců prozatím nezklamal a ty, kteří vezmou jeho knihu do ruky poprvé, překvapí svou tematickou jinakostí, neokázalostí stylu a lapidárností dialogů. Konečný názor, zdá se mi, si však čtenáři udělají až po přečtení některého z jeho dalších děl. Teprve potom si je autorova jednotvárnost buď získá, nebo je naopak odradí.

Odcizené „Vzpomínky“
Z tohoto pohledu jsou cenné Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, které představují výbor z Hájíčkových starších povídek. Kdo by očekával dříve nepublikované texty, bude zklamán. Kniha obsahuje pouze tři, dříve neotištěné, povídky Lvíčata, Driving Home for Christmas a Vesnickej román. Přesto jsou „Vzpomínky“ svým způsobem jedinečné, mezi nejmladší a nejstarší povídkou je zhruba osmiletý rozestup a na textech je to vidět. Lyrizované pasáže a vnitřní monology životem bloudících hlavních hrdinů jsou postupně nahrazovány věcností a okleštěností příběhu.


Hájíček rozpohybovává vesnické dění typické svým pomalým plynutím a konvencemi ustáleným (až stereotypním) vnímáním světa zejména zhuštěnou časovou linkou. Postavy v myšlenkách odbíhají k často až desítky let starým událostem, které determinovaly jejich osud a ovlivňují je svými nepřehlédnutelnými důsledky až do současnosti. Specifičnost hlavních hrdinů Hájíčkových próz však nepramení z výjimečnosti jejich osudu, ale spíše z distance, kterou všichni nakonec, přes veškeré společenské či emocionální vazby (nebo právě kvůli nim), k vesnickému prostředí mají. Ústřední postavy jsou cizinci ve vlastním rodném kraji, nezřídka i ve své rodině. Jsou pouhými návštěvníky vesnice, třebaže v ní celý život žijí, od ostatních je dělí hradba, již si často vystavěli sami. Mezilidské vztahy, jejich destrukce a odcizení jsou základními tématy, kvůli nimž stojí za to Hájíčka číst. „Idylu“ současné české vesnice a jejích starousedlíků zná dokonale.

Silní a slabí hrdinové
Jeho postavy nežijí přítomností, jsou neustále drženy chapadly minulých událostí, starými křivdami anebo „jen“ prostým vědomím nezadržitelného plynutí času, který se ani kvůli jejich bolestným ztrátám nezastaví. Většina hrdinů si nechává utíkat svůj život mezi prsty. Stejně se k životu staví padesátiletá, synem opuštěná vdova Jaruna (povídka Bay Watch) i kdysi nadějný fotbalista, nyní rozvedený třicátník Martin, který po zranění přišel o všechno (Popel nejlepšího záložníka). Jednotlivé postavy však nespojuje zahořklost, spíše zakořenění v monotónnosti jejich životů, smířenost s daným stavem věcí a nevíra v možnost změny. Na pozadí historických či „jen“ životních změn se rozehrávají jejich trpké osudy, které dohromady utváří vesnickou ságu a vypráví příběh „jedné (a to jakékoliv) malé vesnice“, v níž každý zná střípek příběhu toho druhého.

Panoramatický obraz vesnické ságy ještě podtrhují další autorovy postupy: některé postavy prostupují vícero povídek, jedna událost je nahlížena z odlišných perspektiv a také závěry příběhů, jakkoli vypointovaných, přinášejí totéž nostalgické a sentimentální poselství: většinou nikdy nic neskončí tak, jak si to člověk maloval. ∞


Jiří Hájíček: Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
nakladatelství Host
Brno, 2014, 356 stran