Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Pravidla jsou všude kolem a zejména jsou uvnitř každého člověka. Jsou tím, co mně dává tvar, co určuje strukturu, hranice. Díky pravidlům jsem schopná existovat nejen jako víceméně samostatná bytost, ale zejména jako bytost sociální. Bez pravidel slušného chování, silničního provozu a těch, která určují statiku domů, bych na světě příliš dlouho nepobyla. Skončila bych velmi rychle po registraci.

Hra versus život
Abych mohla hrát hru, musím ji vydělit z každodenního, běžného života. Musím stanovit hřiště, ve kterém platí jiná pravidla než v životě. Jen tak může být hra hrou a život životem. Jedině tak se pro-hra nebo vý-hra v životě nepočítá. Protože kdo začne směšovat hru a život, stane se každodenním gamblerem, závislém na úspěchu a ocenění. Začne hrát jak o život, ale protože ten vsadil, přijde o něj, aniž by jej shrábnul někdo jiný. Smutné game over.

Není nakonec i život hrou na pozadí střídání ročních cyklů, období zvaného mladší čtvrtohory a na jednom z ramen Sluneční soustavy? Pravidla se určují horizontem, který volím. Může být časový i prostorový, ale může i zahrnovat či nezahrnovat určité skupiny lidí, typ chování a reakci na dané situace. A protože jsem to já, kdo určuje pravidla, jsem to i já, kdo se může rozhodnout je hacknout a nastavit si „god mode“, modus neomezených možností.

Pravidla ale stanoví systém, mohl by někdo namítnout. Kontruji otázkou – kdo tvoří systém? Onen nepřítel, nezbytná součást všech konspiračních teorií je jen ten, koho si každý z členů společnosti vytvořil a neustále vytváří svým jednáním a chováním. Stejně jako si mohu vědomě vybrat reakci v danou situaci, i všem kolem sebe jasně nastavuji hranici, kam mohou a kam již ne. Díky pravidlům jazykové gramatiky a stylistiky jsem schopna tuto zprávu předat a věřit, že ji pochopí.

Strategie se počítá
Mám ráda počítačové hry a z těch nejraději takové, u kterých hraje významnou roli strategie nebo rozvíjení charakteru (role-playing games). Možná je to tím, že nejvěrněji kopírují skutečný život, respektive ten, který jsem si za skutečný zvykla považovat. Jenže – není skutečným ale právě to, co právě prožívám? A není právě toto zcela první a zásadní pravidlo, podle kterého se řídí všechny hry?

Plně se ponořit do hry a přestat vnímat rozdíl mezi hrou a ne-hrou je ale porušením pravidel. V takový moment se hra stává životem, přestává být hrou, hřištěm s pravidly, která umožňují únik. Z toho, kdo pravidla určuje, je ten, který je poslouchá, bez naděje na změnu. Ztráta horizontu znamená ztrátu nadhledu a klubko, které mě mělo z labyrintu vyvést, je ztraceno. A přitom stačí tak málo, aby se člověk do hry vrátil.