Krajinu prý vynalezli malíři-krajináři. Předtím to bylo jen prostředí, příroda, která člověka tak jako tak obklopovala a před jejíž nepřízní a nepředvídatelností se lidé začali chránit v domech a městech. Krajina se zrodila jako místo touhy romantiků a snílků, kterému začali dodávat obrysy malíři – obraz ráje sestoupil na zem a stal se tak dosažitelným.

Spolu s odkouzlováním světa přírodními vědami a růstem moderních měst si jejich obyvatelé začali všímat i svého okolí. Pro měšťana není krajina místem, kde žije a pracuje, tak jako pro venkovana. Pro něj je nejprve obrazem. Je tím, na co se dívá z okna, co je nějak zarámováno a co se zdá být na dosah, avšak přesto je na okraji každodenních aktivit.

Krajina tak začíná na kraji města. Je místem, kam se z města utíká. Dál od jeho rušných ulic, dál od zakouřeného ovzduší, dál od společenských a ekonomických problémů.

Nejprve začnou po krajině toužit šlechtici, budovat si v ní letohrádky, vily, zámky a panská sídla. Zahrady přestávají být místy za hradbami a stávají se důležitou součástí těchto sídel. V renesanční a barokní Itálii zahrady ještě bývají ohrazené, stejně jako ty klášterní. Leč se vznikem velkých teritoriálních států a jejich organizované a palnými zbraněmi podepřené moci – Francie, Velké Británie a Habsburské monarchie – začínají města i jejich hradby pozbývat významu. Rozhraní měst se tak může začít rozostřovat. Francouzské a ještě více anglické zahrady se začínají zvětšovat a přecházet do krajiny, která začíná být komponována stejně jako obraz. Na zdech zámků se vedle podobizen jejich majitelů střídají obrazy krajiny s tou skutečnou v okenních průhledech.

Zahrada Eden
Barokní komponovaná krajina je vykreslována jako obraz Království Božího na zemi. Obraz, v němž je patrný Boží záměr a který má svůj smysl. Spolu s tvorbou map pro vojenské účely dochází i k triangulaci smyslu jednotlivých součástí území: město se stává figurou na pozadí krajiny a bývá zobrazováno na charakteristických vedutách. Kostelíky označují vesnice i význačná místa v krajině, ke kterým začínají směřovat poutní cesty. Křížky a boží muka ohraničují humna, a tedy i známý a blízký prostor vesnice. Královské silnice začínají být lemovány alejemi, jejichž ovoce živí vojáky, kterým služba skončila a jsou na cestě domů.

I slepý houslista Mareš zpívá v písni, která se stala národní: „Zemský ráj to na pohled!“ Území státu se tak s vynalezením národů začíná spojovat se specifickými krajinami i s jejich obrazy. Národ je představa společenství, která provazuje lidi, zvyky, jazyky, umění, historii, krajinu i města do jednoho celku. Krajina, rodný kraj a domov jako by splývaly v jedno.

Krajina od slova okraj
Ani v příběhu národů ale krajina nikdy nebyla v centru. Centry jsou totiž odedávna města. Ta jsou křižovatkami a cílem pohybu lidí, zboží a energie. Krajina sice města tímto vším zásobuje (nejenže města směňovala výrobky za potraviny, ale i porodnost bývala na venkově výrazně vyšší než ve městech), ale přitom je vždy na pozadí a na okraji. Důležitá rozhodnutí se rodí ve městech a týkají se měst. Krajinu pouze zasahují, překreslují linie okraje, mění její využití. Ochrana krajinného rázu už jen zahlazuje ony stále hlubší stopy měst. Krajina má hojivou moc, ale potřebuje čas. Leč čas je právě to, co moderní civilizace nemá či nechce si udělat.

Ani s nástupem průmyslového věku, urbanizací a protkáním krajiny železnicemi, silnicemi a dálnicemi se okrajová role krajiny příliš nezměnila. I dělnická a střední třída se, po vzoru dřívější aristokracie, jezdí na venkov především rekreovat, odpočinout si od práce a osvobodit se od povinností, které i v postindustriální společnosti překvapivě setrvávají v centru života většiny populace.

I pro moderního člověka je krajina spíše okrajovou záležitostí. I když mnohdy těžce pracuje právě proto, aby se mohl vyjet z města rekreovat, případně si tam postavit dům a vychovat děti, přesto mu krajina stále uniká. Z domů na venkově se stávají rozsáhlé suburbie, k nimž vedou několikahodinové cesty za volantem, kde krajina je pouze pozadím, obrazem ve zpětném zrcátku, fotografií v albu, tapetou na monitoru počítače.

Tvořivá touha
Krajina tak zůstává tím, čím byla od počátku: obrazem, snem, ideálem, těžko dosažitelnou rajskou zahradou. Zůstává místem touhy, do níž je často promítáno to, co je běžně nedosažitelné, ale přesto už už jakoby na dosah.

Obraz krajiny se tvoří z touhy po úniku z příliš tíživých každodenních kontextů. A právě do krajiny směřují mnohé linie úniku: ven z rozpáleného města, dál od hlučícího davu, dovnitř do krajiny vlastní duše.

Ten obraz je přitom důležitý. Není to totiž „pouhý“ obraz, nýbrž obraz naší touhy. Touhy, která má moc tvořit, stavět i bořit. Touhy, která staví města, z kterých následně unikáme. Touhy, která nás pohání, provází i vede na našich životních cestách.


autor: Pavel Holubec