Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.