Muž, který nikdy nebydlel ve vlastních domech, protože nechtěl potkávat sousedy, kteří by si stěžovali na jeho práci.

Začátky
Kdo by uvěřil, že vyznavač čistých forem Ludwig Mies van der Rohe zpočátku tvořil kýčovité budovy. Během působení v Berlíně vytvořil několik návrhů domů, které si nezadají na ošklivosti s tzv. podnikatelským barokem. Všudypřítomné stříšky, půlkruhová a podlouhlá okna byly neodmyslitelnou součástí jeho prvních realizací.

V roce 1910 se konala soutěž na Bismarckův pomník, do které se Mies van der Rohe přihlásil. Jeho monumentální dílo porota ocenila zvláštní cenou, avšak vítězství bylo nemožné, jelikož si stavbu tak obrovského objektu nemohli dovolit. Projektoval jej jako dlouhou kolonádu lemovanou vysokými sloupy, v jejímž čele sedí Bismarck.

Nový směr
Po první světové válce dochází ke změně v Miesově nazírání na architekturu. Nachází zalíbení ve skle, které svou průhledností a s tím souvisejícím pocitem otevřenosti představuje opak vojenských zákopů. Pro Roheho byl velký prostor luxusem 20. století. Inspirací se stává gotika, které se poprvé podařilo překonat těžkost kamene a vyzdvihnout se k nebesům. Rovněž gotické vitráže zanechaly v Miesově tvorbě znatelnou stopu. Kámen nahradila ocel a barevná sklíčka přenechala místo průhledným plátům skla, i přesto se nám při pohledu na budovy německého architekta tají dech nad lehkostí, s jakou se nad námi tyčí.

Dnes si postavíme zeď
Tři roky před jmenováním Hitlera německým kancléřem nastupuje Mies van der Rohe do školy Bauhaus jako její vedoucí. Heslem Bauhausu bylo sjednocení umění, architektury, designu a řemesla do jednoho celku. Škola měla velký vliv na architekturu a umění 20. století.

Mies van der Rohe dával přednost praktickému vyrábění předmětů před teorií. Nikdy toho moc nenamluvil, pouze říkal: „Zkus to znovu.“ Dobře věděl, co dělá – sám jako syn a pomocník otce kameníka dokonale znal vlastnosti stavebních materiálů a to samé vyžadoval od studentů.

V roce 1933 byla umělecká škola uzavřena nacisty a Mies van der Rohe se po několika letech bez práce stěhuje do Chicaga. Německý architekt dostal místo na IIT (Illinois Institute of Technology) jako pedagog. Ani v Americe své vzdělávací postupy nezměnil. Jeho studenti museli začínat od práce se dřevem přes kámen až k oceli. Jeden z nich vzpomíná, jak jednou v ateliéru objevili kupu cihel. Přišel Mies a řekl: „Dnes se naučíme stavět zeď.“ Nic takového jako praktická zkušenost s materiálem se v jiných ateliérech nedělo.

Krása bez účelu
Na Mezinárodní výstavě v Barceloně v roce 1929 se Německo představilo zvláštním pavilónem, který neměl žádný jiný účel než prezentaci sebe sama. Architekt Mies van der Rohe zde představil svou vizi stavebnictví, kterou neopustil až do smrti. Jednopatrová budova, jejíž místnosti přecházejí jedna do druhé, svou jednoduchostí a dokonalostí děsí a zároveň uchvacuje.

Ke stavbě pavilónu bylo použito sklo, ocel a různé druhy mramoru – klasické stavební materiály Miese van der Rohe. Skleněné a kamenné plochy rozdělují stavbu na různá zákoutí. Návštěvníci plují prostorem, jak jsou unášeni čistotou pravých úhlů a ušlechtilého kamene.

Na konci dvacátých let Mies ještě nebyl legendou, a tak po skončení výstavy bylo jeho dílo rozebráno. Od roku 1986 však v Barceloně stojí znovu, jako kdyby odtud nikdy nezmizelo. Architekti podílející se na opětovném vystavění pavilónu vybudovali věrnou kopii. Dokonce i židle stojí na svých místech. Na ty je sice v Miesově pavilónu sedat zakázáno, avšak v nedalekém Národním muzeu Katalánského umění si jejich pohodlnost vyzkoušet můžete.

Neústupně přesný
Německý architekt je známý svou neústupností. Když si u něj někdo objednal dům, neměl nejmenší šanci zasahovat do návrhu. Možná právě díky své tvrdohlavosti se Mies může pochlubit tolika převratnými stavbami. Jedna z nich stojí v Brně (od začátku roku 2010 je v rekonstrukci) a nese jméno svých původních majitelů – rodiny Tugendhatových.

V domě je cítit Miesova fascinace otevřeným prostorem. Každé patro se skládá z jedné místnosti rozdělené příčkami a velká okna se dají zasunout do podlahy, aby vznikla iluze přítomnosti na zahradě. Krásná vila byla jistě neúprosná vůči svým obyvatelům, jelikož nekompromisně určovala jejich životní styl. Čistota a harmonie, která byla vytvořena s přesností na centimetry, nenechávají mnoho svobody. Při pohledu na dokonalost proporcí a tvarů se zdá, že estetickou rovnováhu celého domu zničí i jinak otočená židle.

Nová tvář Ameriky
Město zrcadlící se v sobě – to je Miesova práce. Sen o mnohopodlažních skleněných kvádrech uskutečnil v letech 1948 až 1951 v Chicagu. Na Lake Shore Drive vyrostly dva bytové domy. Při jejich stavbě zůstal německý architekt věrný svému perfekcionismu. Původně jednotlivé byty měly tvořit jednotnou místnost rozdělenou pouze příčkami, jak tomu bylo například ve vile Tugendhat. Tento návrh byl však zamítnut. I přesto v místnostech s okny sahajícími až k podlaze vybavených nábytkem samotného architekta cítíme až hmatatelnou Miesovu přítomnost. Kvůli tomu jsou byty zachovány ve své původní podobě, jelikož se jejich obyvatelé obávají, že by Mies, ačkoliv je již půlstoletí po smrti, mohl každou chvíli vejít do jejich bytu a vynadat jim, že jeho dílo zničili.

Prázdno
Také v Berlíně mají svého Miese. Budovu Nové Národní galerie postavil německý architekt v šedesátých letech. Vše je na místě – ocel i všudypřítomná okna. Kde jsou však obrazy? V přízemí naleznete pouze několik podpěrných pilířů a prostor. Stálá expozice spolu s kancelářemi jsou skryté v podzemí. Tvůrci výstav si s nedostatkem zdí poradí pomocí přenosných konstrukcí, jak tomu bylo na Berlínském bienále v roce 2008. Mimochodem tam byla vystavena socha s názvem, který by se dal považovat za heslo Miesových staveb: „Love it, or leave it.“

Nabízí se otázka, proč stavět galerii, ve které je hlavním výstavním artiklem prostor samotný. Mies van der Rohe je známý svou tvrdohlavostí. Krása nikdy nesměla postoupit místo účelu nebo praktice. V letním domě Farnsworth ve státě Illinois dokonce nechtěl vyhovět žádosti majitelky o skříň, kam by si mohla pověsit šaty.

Vedle revolučních novinek v architektuře, jako bylo zrušení nosné funkce stěn a první realizace domu s pásovými okny, Mies van der Rohe zbavil budovy veškerých ozdob, čímž je na jednu stranu očistil, ale na stranu druhou je po tomto zásahu obytné domy těžké odlišit od kanceláří. V první polovině 20. století představil architekt svou vizi města budoucnosti – krásného, ale chladného.

Visions of Space
Mies van der Rohe – Less is More, dokument BBC (7 částí)