Pod vlivem empatie k potřebným

Jsou mezi námi tací, kteří jednoho dne opustí pohodlný život plný dostatku a vyrazí pomáhat těm nejpotřebnějším. Markéta Němcová pracuje pro organizaci Lékaři bez hranic a tři měsíce strávila v uprchlických táborech v Africe.

V čem spočívá vaše práce, jaký je váš úkol?
Vedla jsem zásobovací tým. Měli jsme na starost obstarat doslova cokoli, co bylo potřeba k hladkému fungování aktivit Lékařů bez hranic v uprchlických táborech Nduta a Nyarugusu na základě podnětů od všech kolegů. Všichni něco potřebovali a my jim to museli zajistit. Léky a zdravotnický materiál proudil mezinárodním cargem ze skladů Medicis sans Frontieres z Evropy. I některé nezdravotnické záležitosti jsme museli nakupovat, kvůli bezpečnosti, v Evropě. Všechno ostatní bylo potřeba obstarat na místním trhu. V Nduta uprchlickém táboře nás zaměstnávala především vakcinační a distribuční kampaň. Během tří dnů naočkovali naši zdravotníci kolem 32 tisíc uprchlíků proti choleře a během jednoho týdne rozdistribuovali kolem 24 tisíc moskytiér. Logistický oříšek. Bylo potřeba sehnat spoustu věcí ve velmi krátkém čase.

Jak vypadá tým, který odjíždí na misi? Určitě tam nejsou jen lékaři.
V každé zemi, kde Lékaři bez hranic působí, je v hlavním nebo v jiném významném městě koordinační centrum, kde vedoucí mise společně s koordinátory zaštituje naše aktivity a umožňuje na mnoha úrovních naši činnost. Týmy, které pomoc přímo poskytují, jsou většinou někde v odlehlejších oblastech a člení se na zdravotníky, logistiky a administrátory. Funguje to ale tak, že pokud specialista na vodu nezajistí dostatek zdravotně nezávadné vody nebo pokud zásobovači nezajistí potřebný materiál, těžko pak mohou zdravotníci pracovat. Na misi Lékařů bez hranic jsou všichni stejně důležití a také tak k sobě přistupují.

Nedávno jste se vrátila z mise v Tanzanii, kde jste byla v uprchlickém táboře Nduta a Nyarugusu. Co přesně jste tam měla na starosti?
Pozice se jmenovala Flying Supply Officer, česky tedy něco jako létající referent zásobování. A to jsem ani neměla letadlo. Největší potřeba mé pomoci byla v Ndutě, kde jsem strávila dva měsíce. To proto, že tento tábor se po letech znovu začal loni plnit uprchlíky z Burundi. Lékaři bez hranic jsou jedinou organizací, která v Ndutě, čítající dnes víc jak padesát tisíc uprchlíků, poskytuje lékařskou pomoc. Potom jsem se přesunula do Nyarugusu na několikadenní audit procesů zásobování. Nyarugusu je se 137 tisíci lidmi třetí největší uprchlický tábor na světě a jsou tam jak uprchlíci z Burundi, tak z Konga. Ke konci mise jsem odjela do koordinačního centra ve městě Kigoma, přes které proudí mezinárodní dodávky Lékařů bez hranic. Mise trvala tři měsíce. Zpočátku jsem se divila, proč tak krátce. Dnes už to chápu. Člověku začnou docházet síly.

Všichni jsme z médií viděli, jak vypadají uprchlické tábory v Evropě. Jak to ale vypadá v afrických uprchlických táborech?
Nduta uprchlický tábor je asi třicet kilometrů od hranic s Burundi. Nemocnice Lékařů bez hranic tam má kolem stovky lůžek – porodnické oddělení, ženské a mužské lůžkové oddělení, dětské oddělení a dětská jednotka intenzivní péče. V nemocnici zajišťujeme ambulantní konzultace. Provozujeme i zdravotnické kliniky rozmístěné po táboře tak, abychom umožnili stejnou možnost přístupu k lékařské péči všem, tedy i těm, kteří bydlí v zónách dál od nemocnice.

A jak na takovém místě vypadá pracovní den?
Denní program býval nabitý. Každý den brzy ráno jsme nasedali se všemi ostatními zahraničními pracovníky před ubytovnou v tanzanském městečku Kibondo do terénních vozů a vyjížděli na skoro hodinovou cestu do Nduty. V ubytovně jsem bydlela s dalšími dvaceti pěti zahraničními pracovníky. Byla to báječná skupina lidí z dvanácti různých zemí, která se na tři měsíce stala moji rodinou, se kterou jsem trávila 24 hodin denně. Užili jsme si spoustu srandy, protože při práci v ne příliš radostném prostředí je potřeba najít si čas na odreagování, pokud na něj tedy zbyly po pracovním dni nějaké síly. Spánek byl nejvzácnější komoditou. Po vjezdu do tábora Nduta jsme projížděli směrem k nemocnici. Po cestě již proudili spousty lidí. Ženy kráčely vzpřímeně a s kbelíky s vodou nebo s větvemi na podpal na hlavě. Některé měly pěkné pestré šaty a sandály. Jiné byly oblečeny do otrhaných hadrů a za ruku vedly děti zaprášené od hlavy k patě, ve špinavém oblečení a bez bot. Mnoho žen mělo k tělu přivázaná miminka šátky. Těmi byly ověšeny i děti už zhruba od pěti let. Kdo uměl chodit, automaticky se staral o sourozence. Nyarugusu kemp vypadal podobně jako Nduta. Rudá hlína. Šedé stany všude, kam se člověk podívá. Každý den byla porada týmu zásobování, tedy já se dvěma Tanzánci a třemi Burunďany, kteří bydleli ve stanech přímo v táboře. Pomáhala jsem kolegům, aby zvládali strategičtěji uchopit objem práce, který se na ně vzhledem k mnoha probíhajícím aktivitám valil ze všech stran.

Na konci pracovního dne jsme opouštěli tábor a jeli zpět do Kibonda. Další projíždění uprchlickým táborem. Byly tu školy, trh, u několika stanů jsem zahlédla solární panely. Kolega z Kanady mi řekl, že prý viděl i kina, tedy stany s malými plátny, na kterých se promítají za poplatek filmy. Tím poplatkem jsou prázdné plastové láhve, ve kterých je možné přenášet pitnou vodu. Cesty lemovaly provizorní obchůdky a krámky, holičství, kadeřnictví, trh se zeleninou. Všichni se snažili dál žít svoje životy, vykonávat svá povolání, vydělávat, zůstat na živu. Budovali normalitu v naprosto nenormálních životních podmínkách. Když jsme projížděli táborem, lidé se zastavovali a otáčeli se za námi. Byla jsem moc ráda, že tam jsem. Kromě poskytování zdravotní péče je naše přítomnost důležitá právě proto, že ti lidé vidí, že na ně svět nezapomněl.

Jak se dá takové povolání skloubit s osobním životem? Je těžké udržovat vztahy s okolním světem, když pravidelně jezdíte pomáhat jiným lidem?
Co se týče udržování vztahů s okolním světem, je to dnes na úplně jiné úrovni, než když kolegové vyjížděli v osmdesátých nebo devadesátých letech do míst, odkud se stěží dalo s Evropou jakýmkoli způsobem spojit. Dnes je možné být s přáteli a s rodinou v kontaktu i na misi a to pravidelně, což přináší určitou jistotu. Pokud člověk prožívá nějakou krizi nebo se mu prostě stýská a potřebuje slyšet hlas blízkého, většinou není problém si po Skypu alespoň jednou týdně zavolat. To ovšem přináší jiné zapeklitosti. Je jasné, že doma všichni napjatě očekávají, jak se máte, jaké to tam je. Ale já jsem naprosto vykročila ze své komfortní zóny a ocitla se ze dne na den v úplně jiné realitě. Nebyla to žádná dovolená a nešlo mi jen tak zvednou telefon a začít klábosit. Zažíváte příběhy, které šokují, dotýkají se vás, štvou vás. Musíte reagovat na úplně jiné prostředí, kulturní návyky, pracovní úkoly a způsob života. To jsou věci, které nejdou sdělit po telefonu.

Musíte si zvyknout přepínat. Pohybovat se mezi dvěma světy. V jednom je teplá voda, záchod a sprcha, můžete se bez omezení pohybovat venku a je tam bezpečno. V tom druhém světě je to přesně naopak.

Elementární bezpečí versus náš všední luxus

Jaké je vracet se zpátky domů, když si člověk projde nějakou misí a je pod vlivem zkušeností a mnohdy silných zážitků?
Řekla bych, že návrat z mise je na tom celém to nejtěžší. Nejdřív jsem samozřejmě zažívala obrovskou radost, že jsem doma. Člověk se setkává s přáteli a s rodinou a užívá si svobody bez zákazů vycházení po setmění a luxusu se zmrzlinou, osmihodinovým spánkem nebo třeba nonstop elektřinou. Co však člověk na misi prožije, nelze v plné míře sdělit někomu, kdo podobnou zkušenost nemá. Všechny zajímá jídlo, a kde jste bydleli, popovídáte si, a tím to pro ně končí. Chápu to, pro mě to ale nekončí. Pořád na ty lidi myslím. Nejsou už jen jakási masa Afričanů kdesi tam daleko. Jsou to konkrétní lidi, mají jména, dobře je znám, jejich příběhy, a i po měsíci po návratu doufám, že se mají dobře. Držím jim palce, aby přes všechny hrůzy, kterými si prošli, dokázali jít dál, aby se jednou z tábora dostali a mohli žít v bezpečné zemi.

Pocit viny po návratu z mise je naprosto normální. Nejhorší je to v supermarketech. Tolik jídla. A vůbec všude tolik zbytečností. Jdete do kavárny na kávu a dort a vzpomenete si na tamní kolegy, na jejich děti a sourozence, kteří nemají skoro nic a živoří ve stanu. Ten rozdíl je zdrcující. Zní to jako klišé, ale je to tak.

Nejde mi o to, aby měli všechny naše cetky a věci, já si přeju, aby měli elementární bezpečí, aby neusínali s tím, že ráno už třeba nebudou žít oni nebo někdo z jejich blízkých. Přeju si, aby měli právo rozhodovat se svobodně a realizovat se, aby měli všichni přístup ke kvalitní lékařské péči a ke vzdělání.

Jaká je vaše nejsilnější, nejvýraznější zkušenost z mise?
Celou misi bych charakterizovala jako jeden silný zážitek. Bylo mi jasné, že naši kolegové z Burundi a z Konga mnoho prožili, a tak když jsme spolu obědvali nebo si ráno bok po boku míchali šálek kávy a vtipkovali, přemýšlela jsem, jaký je asi jejich osud. Pokud jsme se znali trochu víc, ptala jsem se. Pokládala jsem obecné otázky. Kroužila jsem kolem. Nechtěla jsem totiž otevírat staré rány. Pokud sami nezačali vyprávět, nechala jsem to být. Co jsem však chtěla, bylo ukázat, že mi není jejich úděl lhostejný. Doufám, že to věděli už proto, že jsem tam byla. To překračování hranic totiž není jen o poskytování zdravotní péče, ale i o tom, že spolu pracují lidé, kteří by se normálně nikdy nepotkali, lidé z úplně jiných světů, kteří se vzájemně obohacují.

Takže stát bok po boku s místními kolegy, jejichž životní osudy snad ani nemohli být vzdálenější tomu mému, sdílet s nimi všední okamžiky, to byl ten nejsilnější zážitek. Přinášet jim naději a snažit se jim předat co nejvíc zkušeností a dovedností. Naslouchat, jak někteří z nich vyprávěli o tom, jak museli utéct a že už rok nemají od rodiny zprávu. Myslet na ně, zatímco jsem letěla domů a věděla, že oni tam pořád jsou, v uprchlickém táboře v cizí zemi a se svojí bolestivou minulostí a nejistou budoucností. To jsou zážitky, které se mnou zůstávají.

Přijde vám tato práce jako povolání nebo poslání?
Je to kombinace obou. Jsem vděčná, že jsem se na misi mohla rozvíjet v tom, co jsem doposud dělala, tedy vedoucí týmu v logistice. Na misi jsem vedla tým pěti lidí a musela jsem spolupracovat s mnoha ostatními odděleními. Každé vedli lidé z jiných zemí světa. Celá mise tak byla obohacující tím, že jsem pracovala v neuvěřitelně mezinárodním prostředí a že jsem si musela poradit s věcmi, o kterých bych vůbec neřekla, že je zvládnu. Ale zvládla jsem je. Člověk musí být flexibilní a umět improvizovat. A věřte mi, i nemožné věci jsou často možné a to během velmi krátké doby, pokud jde pacientům o život. Ne vždy šlo všechno podle plánu. V tamních podmínkách to platilo dvojnásob. Přesto jsem nikdy neztratila motivaci. Nejspíš proto, že jsem každý den na vlastní oči sledovala, jak pomáháme lidem, kteří přišli o všechno.

Cítíte se někdy při takové práci pod vlivem strachu, zodpovědnosti či nároků?
Pokud vztáhnu téma „pod vlivem“ na práci pro Lékaře bez hranic, pak se cítím hlavně pod vlivem empatie. Někdy si opravdu přeju, aby mi bylo jedno, že někde je člověk jako já, s úplně stejnými potřebami, protože ať věříte v to nebo ono a oblékáte se tak nebo tak a jste bílí, černí nebo fialoví, všichni jsme stejní a všichni chceme, aby nám někdo pomohl, když jsme úplně sami v neznámé zemi, když jsme nemocní nebo zranění, abychom měli kde spát a co jíst, a když už nic, tak aby tam prostě někdo byl, komu nejsme lhostejní. Nedokážu ale ignorovat, když se tohle někomu děje. Jasně, nejsem naivní a vím, že se tohle dělo a děje a bude dít, ovšem nikdy nebyla společnost tak příjmově polarizovaná jako dnes. Stačí dvanáct hodin v letadle a ocitnete se v zemi, kde lidé žijí skoro jako ve středověku. Bez tekoucí vody, bez elektřiny, v otrhaných hadrech, s málem jídla, neumí číst a psát. A do toho tam ještě zuří nějaký konflikt. No a dnes máme možnost jim v rámci svých možností pomáhat a to bez nějakého patosu, věcně a profesionálně. Znám lidi, co mávnou rukou, že prý přijde další konflikt a pak další a že to prostě nejde vyřešit, že co je mu do toho, že má platit hypotéku a že benzín pořád zdražuje. Jenže já si představím sebe v jejich kůži, jak se s ustřelenou nohou válím někde v bahně. Pak jde bokem nějaké filozofování. Život máme všichni jenom jeden a já bych byla moc ráda, kdyby mě osobně někdo z toho bahna vytáhl a tu nohu mi ošetřil. ∞