Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Copyright je běžně užívaný pojem, copyleft mne však trochu zarazil. Jde o dílo, kterému se zapomněla připsat autorská práva? Nikoli. Mimochodem, autorská práva vznikají automaticky jako autorův nárok na jím stvořené dílo, takže zapomenout ani nejde. A ano, můžete jít vyhrožovat tomu spolužákovi ze zadní lavice, co od vás vždycky opsal dobrou polovinu slohovky. Co když se ale chcete o svá autorská práva podělit a poskytnout své dílo k volnému použití, protože ten spolužák byl váš kamarád? Právě pro takové případy se používá takzvaný copyleft, nejčastěji užívaný třeba u volně šiřitelných počítačových programů. K poskytnutí copyleftu slouží licence Creative Commons (CC), kterou svá autorská práva přenášíte i na všechny další uživatele. Zároveň je ale specifikujete – můžete například povolit pouze nekomerční užití díla či pouze užití při uvedení vámi stanovených parametrů.

No a co to poslední, copytheft? To není nic jiného než slovní hříčka, která trefně charakterizuje postup, který je nám všem důvěrně známý. Že ne? Podívejte se do svých počítačů a externích paměťových disků, projděte si gigabajty hudby, filmů a seriálů a až vás pustí nostalgie při nalezení alba, které jste poslouchali před šesti roky, uvědomte si, že jste zrovna prohrabali archiv kradeného. Samozřejmě si každý občas některé album koupí, nebo dokonce nechá v obchodě nějaké stovky za DVD, mnoho věcí si však „stáhneme“. Je možné, že někteři tvůrci poskytují svá díla pod CC licencí, většinou však přece jen mezi jejich, třeba i druhotné zájmy, patří vydělat si na živobytí. Technicky vzato jsme vlastně všichni zloději.

Co s tím? Ideálním řešením je koupit si všechno, co si přejeme slyšet či vidět. Doby, kdy si člověk vystačil se třemi gramodeskami jsou však nenávratně pryč. Bohužel nebo bohudík žijeme v době, kdy se přísun informací den ode dne jen stupňuje a oblíbené kapely se počítají na stovky. Diverzita je skvělá, ovšem kupovat si měsíčně třicet alb každé po 500 korunách pravděpodobně moc lidem únosné připadat nebude. Jak na to? Neposlouchat? Poslouchat, ale jen trochu? Jako poměrně schůdné řešení mi připadá stanovení přiměřeně nízké ceny za film či disk. Autor i poskytovatel mají za každé stáhnutí řekněme dvě pětky (místo nuly) a já se už nikdy nebudu muset koukat na rozpixelovaný záznam, tajně natočený na mobil. Nezní to jako dobrá dohoda?

Vlastně mi v záplavě audiovizuálu unikl ještě copyright textový nebo třeba ten vztahující se na fotografie. Množství snímků a prací šířících se internetem je nepřeberné a sledovat jejich toky je pro majitele naprosto nemožné. Víte třeba, kdo je autorem nesčetných kreseb a fotek, které putují po internetu a sociálních sítích? Ví on, že putují? Zkrátka, když už jsem u sociálních sítí, rovnou k nim vytvořím i paralelu. S autorskými právy je to pro obyčejného člověka jako s nastavením profilu na Facebooku. Musíte přesně vědět, co chcete, jak to funguje a na co máte nárok, abyste to dokázali správně používat.