Každé tělo je jiné i stejné natolik, nakolik se lidé odlišují a podobají zároveň. Dokáže být zdrojem potěšení i místem, na kterém se lze za své chyby trestat. Aniž by samo za cokoliv mohlo. Je prostě hned po ruce a ve výlučném vlastnictví. Ztělesňuje peklo na zemi pro toho, kdo se stal obžalovaným, soudcem i exekutorem. A falešná víra, že uložený výkon trestu se nikoho jiného netýká, bere i tu poslední možnost odvolání. O tom, jak vypadá bulimie v praxi, bylo napsáno hodně. Jednak samotnými bulimičkami (o bulimikovi jsem neslyšela), ale také odborníky, kteří se poruchami příjmu potravy zabývají. Jenže ani v této záplavě článků, studií a životních příběhů jsem stále nenacházela cosi, co jsem nebyla schopná definovat, ale věděla jsem, že je to důležité. Možná to bylo tím, že jsem se s bulimií sama potýkala více než patnáct let a v těchto textech se jaksi „nepoznávala“. Zejména proto, že jsem v nich hledala odpověď na otázku, PROČ se bulimie vkradla do života zrovna mně. Průběh této poruchy je zřejmě ve většině případů podobný. A tak stejně jako moje spolubojovnice i já jsem se stala závislá na jídle a na druhou stranu se mu vyhýbala. Měla jsem období, kdy jsem jedla jen určité typy potravin, které jsou obecně považovány za zdravé, a tzv. normální jídlo pro mě bylo absolutně tabu. Byly dny, kdy jsem jedla celé tuny zeleniny, celozrnné rohlíky, grahamové tyčinky a ovocné saláty. Ale ani tato metoda neměla kýžený efekt, protože jsem jedla vlastně bez přestávky celý den. Nikdy jsem se totiž necítila nasycená. Mezitím jsem vždycky úzkostlivě sledovala váhu a zvracela. Nedokázala jsem už jíst normálně. Byla jsem schopná buď hladovět, anebo spořádat neuvěřitelné množství jídla. Buď všechno, nebo nic. Hladovění mi nevadilo, záchvatům žravosti jsem se ale snažila vyhýbat. Když mě matka jednou nachytala při zvracení, dostala jsem přednášku, jak strašné je to plýtvání, a ať s tím okamžitě přestanu. Jednou z metod bylo odbourávání odpoledního vlčího hladu alkoholem. Během krátké doby jsem se stala v pití rekordmankou – a váha stále stoupala. Hladovění střídaly záchvaty přejídání a potom panika a zvracení. Došlo to tak daleko, že jsem zvracela i v práci, a to několikrát denně. Byla jsem hrozně vyčerpaná a odhodlala se vyhledat pomoc. První psychiatr, kterého jsem navštívila v devadesátých letech, mi diagnostikoval místo bulimie stres z maturity (byla jsem tehdy na gymnáziu). Další odbornice mi předepsala antidepresiva a utěšovala mě, že její synovec sice vypadá hrozně, ale díky práškům si z toho už nic nedělá. Do třetice jsem si psychologa vybrala náhodně ze seznamu na internetu. Dohodli jsme se prostřednictvím e-mailů, což mi naprosto vyhovovalo. Velké naděje jsem ale do tohoto pokusu už nevkládala a dokonce jsem sezení chtěla na poslední chvíli zrušit. Nakonec jsem se ale odhodlala a zase jednou nahlas promluvila o svém trápení, které jsem se před světem snažila úzkostlivě tajit. A věci se daly do pohybu. Ve svých zhruba třiceti letech jsem začala s bulimií účinně bojovat. Konečně mi někdo přesně řekl, co mám udělat. A já jsem to dělala. Pečlivě jsem si zapisovala každé sousto, poznámky jsme potom společně probírali a hodnotili. Přestože jsme se zabývali pouze následky a nikoli oním PROČ, terapie byla účinná. Na každém sezení jsem se ale cítila trapně, že obtěžuji s takovou „blbostí“. Styděla jsem se. Málokterý nepostižený je schopen tuto poruchu brát jako seriózní záležitost. Většina lidí si myslí, že se jedná o momentální odchylku způsobenou pošetilým hnutím mysli. I proto je velmi těžké o bulimii mluvit nahlas. První, kdo moje problémy nebagatelizoval, byl můj současný manžel. Dodával mi odvahu a podporoval mě v léčbě. To byla obrovská pomoc. Konečně jsem se nemusela doprošovat – když už ne o pochopení, tak alespoň o podporu. Na to PROČ si odpovídám nyní už sama. Bulimií jsem se trestala za vlastní nedokonalost a hlavně za šrámy, které mi způsobili ti nejbližší. Dlouho jsem si to nedokázala a ani nechtěla přiznat. Byla jsem jako dítě, které po výprasku brečí, ale paradoxně se dovolává konejšení u matky, která ani nestačila odložit vařečku. Vzpomínky na dětství jsem téměř kompletně vytěsnila z paměti a pořád jsem si opakovala: mysleli to dobře. MUSÍM je za to ctít. Zlost, lítost a smutek jsem pak obracela proti sobě. Dnes ty balvany postupně vyhrabávám z mechu a valím z cesty. Učím se mít se ráda a být na sebe hodná. Snažím se něco chtít. Dělat si radost. Dřív jsem pro sebe nechtěla nic. Připadalo mi to zbytečné. Důležité přece bylo, abych ty ostatní činila šťastnými, a to pak učiní šťastnou mě. Objevuji svoje hranice, které mě chrání. Už nenechávám kdekoho libovolně je překračovat. Snažím se být sama sobě přítelem. Už ne dozorcem, ani exekutorem. Už dlouho se držím. Přestože si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled zvracela, jídlo už pro mě asi nikdy nebude jen přirozenou součástí života. Skoro za každým soustem se skrývá série vtíravých myšlenek a pocit sytosti si často vyžádá tuhý vnitřní dialog. Každé přejedení je riziko.

autor: Karolína Horová